Šimpanzi se naučili hru kámen–nůžky–papír! Jsou tedy chytřejší než lidé?

Ze seriálu Teorie velkého třesku možná znáte rozšířenou verzi zahrnující i ještěra a Spocka, ale většina z nás vyrůstala na standardní formě osvědčené hry kámen–nůžky–papír. Ta už po mnoho staletí pomáhá řešit spory losem, její historie podle všeho sahá až do Číny přelomu letopočtu. Její výhoda je pak především v tom, že pokud soupeři vyloženě neznají styl toho druhého, není možné předpovědět výsledek, a ten je tak poměrně náhodný. Zároveň se však v této hře pořádají i mezinárodní mistrovství, v nichž úspěch stojí a padá právě s poznáním soupeře. Nás však dnes hra zajímá proto, že se nejedná pouze o lidskou výsadu.

Kámen, nůžky, papír!

Hra kámen–nůžky–papír je nelineární čili obtížnější, než se nám na první pohled může zdát. Pravidla, že kámen porazí nůžky, nůžky papír a papír kámen, nejsou lineárně pochopitelná ve smyslu, že jeden prvek by byl vždy víc než ostatní; každý je za určitých okolností silnější a za jiných slabší. Pochopení vyžaduje nemalou mentální kapacitu, schopnost řešit sítě vztahů a dokázat rozšiřovat své znalosti o nové poznatky.

Za šikovným úspěchem tentokrát nestojí američtí vědci, nýbrž ti japonští. Na významné Kjótské univerzitě vědci zkoumali sedmičku šimpanzů v různém věku a obou pohlaví. Ti se zvládli naučit zmíněné „kruhové“ vztahy mezi jednotlivými prvky, pouze se jim to dařilo o něco pomaleji nežli lidským dětem. A hlavní problém měli skutečně s tím, co bychom očekávali – se vztahem papíru a nůžek, který jim byl ukázán jako poslední. Museli tedy završit kruhovou vazbu mezi jednotlivými prvky, což si vyžádalo nejvíce pokusů na pochopení.

Šimpanzi na úrovni dětí?

Jak konkrétně experiment probíhal? Šimpanzi měli přístup k dotykovým obrazovkám, na nichž měli označit vždy ten prvek, který by v souboji zvítězil. Všem se to nakonec podařilo a trvalo jim to zhruba 300 příkladů. Výzkumníci to srovnali s výsledky 38 předškolních dětí ve věku tři až šest let. Zjistili, že zhruba od čtyř let už děti chápaly principy hry poměrně rychle, stačilo jim na to jen několik příkladů. Šimpanzi tedy byli o poznání pomalejší, přesto se nakonec na úroveň čtyřletých dětí dostali. Závěry výzkumu tak předpokládají, že zhruba čtyři roky věku jsou mezníkem, od kdy děti chápou problémy tohoto typu a dokážou se poměrně spolehlivě naučit pravidla kruhových vztahů mezi prvky v nějaké soustavě. A také že ještě přece jen máme před našimi opičími předky trochu náskok...

Text: MS