Rusko navrhuje dálnici, která by sahala přes polovinu světa!

Představte si, že v Londýně nasednete do automobilu a "suchou nohou" budete moct překonat Lamanšský průliv, přejet Evropou, dále se zastavit v Moskvě, projet celou Sibiří, až nakonec konečně dorazíte k Beringově úžině a ocitnete se v Americe – kde přes Kanadu a kolem Chicaga konečně budete moct dojet do svého cíle, New Yorku. Takto lze zesumírovat fantaskní megadálnici, která by mohla propojit svět v představách prezidenta ruských železnic Vladimira Jakunina.

Sáhodlouhé budování

Čekáte-li popis zázračné technologie, kterou by Jakunin chtěl použít k produkci podobného stavařského zázraku, čekáte zbytečně. Krom jedné výjimek z pravidla – tunelu nebo mostu přes Beringovu úžinu – koncept spoléhá na zcela běžné postupy ze stavby dálnic.

Stavba by měla započít na Aljašce, kde by se dálnice napojila na existující síť dálnic Spojených států a Kanady. Nová část dálnice by vůbec poprvé v historii propojila aljašské město Nome se zbytkem civilizace, tím by však Jakunin pouze začínal. To hlavní by totiž přišlo při překonání Beringovy úžiny nějakou formou další superkonstrukce – tunelu nebo mostu, který by překlenul 88 kilometrů širokou mezeru mezi Asii a Severní Amerikou, a byl by tak největším projektem podobného ražení. Například i Eurotunel je dlouhý "pouze" přes 50 kilometrů.

Další fází stavby by bylo napojit se na zatím neexistující ruskou síť dálnic, které by Jakunin rád postavil podél Transsibiřské magistrály. Tady začíná dávat smysl propojení s jeho železnicemi. Od Moskvy by propojení s evropskými dálnicemi byla relativně hračka. Mezi Anglií a Francií by pak vozidla byla přepravena právě Eurotunelem. Voilá, nejdelší road trip světa právě skončil.

Nerealistický ve všech ohledech

I když Jakuninův plán v zásadě spočívá "jenom" ve vybudování dálnice podél sibiřského železničního spoje, vybudování dálnice přes Aljašku a postavení nejdelšího mostu/tunelu všech dob, nedá se říct, že by šlo o moc více než jen osobní hypotetický projekt. Jakunin projekt, jehož cena by stoupala do trilionů dolarů, přednesl v březnu letošního roku v Ruské akademii věd. Valné odezvy se neodečkal.

Důvody jsou dva: ekonomické a politické. Ten druhý je nasnadě – nová studená válka mezi Ruskem a Západem nesvědčí snaze vybudovat superdálnici podobného charakteru. Dá se navíc spekulovat, že projekt by nejvíce prospěl Rusku, které by se stalo tranzitním státem mezi Americkou a Evropou, což pro mnohé není zrovna záměrem. Důvod druhý, a daleko podstatnější, je gigantická cena a organizační peklo, v nějž by se takový projekt proměnil.

Návratnost navíc není nikterak zaručena – fungující atlantická námořní a letecká doprava by byly daleko rychlejší formou dopravy než dojet autem z Londýna do New Yorku přes Sibiř. Ačkoliv by projekt mohl pomoct odlehlým částem Sibiře a Aljašky, krom nákladu by silnice zřejmě mnoho pasažérů nehostily. Údržba silnic na Aljašce a Sibiři by v kontextu k nákladnímu provozu byla další velký oříšek.

Automobily navíc nejsou zrovna nejspolehlivější a nejlevnější dopravní prostředek pro multi-transkontinentální cesty. Dálnice by tak potřebovala obrovskou infrastrukturu navíc. Dá se navíc předpokládat, že dálnice by notně zacloumala lodní dopravou (na druhou stranu by mohla i export podstatně zvýšit, nejen nahradit většinu lodí) a byla by rovněž ekologickou noční můrou. To vše jsou důvody, kvůli nimž Jakuninův sen působí notně nerealisticky.

Ladislav Loukota