Rozvazují se vám tkaničky? Může za to fyzika, nikoli nešikovnost

Neustále se rozvazující tkaničky u bot trápí skoro každého z nás. Inženýr Oliver O’Reilly z University of California v Berkeley se tomu ale rozhodl přijít na kloub. Vzpomínal, že sice svou dceru učil, jak si tkaničky správně zavázat, ale sám si vlastně nebyl jistý, zdali to dělá správně. Pokud ano, jak je možné, že se mu tkaničky neustále rozvazují? Je opravdu tak nešikovný, jak si myslí? Ukázalo se, že nikoli.

Zkoumání a simulace pohybu

Společně s kolegy natočil O’Reilly na vysokorychlostní kameru sportovce na běžeckém pásu. Následně tentýž pohyb dokázal simulovat pomocí kyvadla, na němž byly tkaničky uvázané. A skupina inženýrů dokázala vysledovat dva fyzikální jevy, které za rozvazováním tkaniček stojí. Při dopadu nohy na zem se totiž uzel na tkaničkách částečně zmáčkne a deformuje. Dlouhodobě tak dochází k jeho opotřebení a postupnému rozvazování. A za druhé hraje roli samotný pohyb – jak se nohy komíhají dopředu a dozadu, setrvačnost působí na tkaničky a postupně snižuje sílu utažení. Není proto divu, že postupem času dojde k jejich kompletnímu rozvázání.

A co s tím?

O’Reilly na základě svých zjištění doporučuje, že nejlepších výsledků člověk dosáhne při vytvoření co nejvyváženějšího uzlu. Pokud uzel uvážete nakřivo, na jedné straně je tkanička výrazně delší než na druhé, nebo obě oka nejsou kolmá ke směru chůze, zvyšujete riziko rozvázání. V testech za použití kyvadla měly tyhle „odfláknuté“ uzly velmi špatné výsledky, zatímco správně udělaný rovnoměrný uzel vyšel ze srovnání výrazně lépe.

Přesto však zdaleka ne dokonale. Jak O’Reilly nakonec poznamenal, je fascinující, jak málo víme o fungování těch nejběžnějších každodenních věcí. Není totiž známo, že by existoval takový uzel, který by výše zmíněné fyzikální vlastnosti tkaniček dokázal eliminovat a vyřešil tak tento problém, který znepříjemňuje život nás všech.

Text: MS