ROZHOVOR: S psycholožkou Lenkou Lacinovou o dětské zlobivosti

Roste počet rodičů, kteří nemají ve výchově jasno. Pochybují, pátrají, čtou méně či více odborné názory. Co je to tedy správná výchova? Lze najít jeden univerzální klíč?

Martina Kociánová si do pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 pozvala Lenku Lacinovou, psycholožku se zaměřením na vývojovou psychologii, a pedagožku Petru Škrdlíkovou, která se dlouhodobě věnuje hyperaktivnímu chování.

Martina: Jsou rodiče schopní uvědomit si ty největší chyby, které dělají? Nebo za vámi přicházejí s něčím méně podstatným?

Lenka Lacinová: Mnohdy rodiče mluvili o nějakých chybách, ale v průběhu několika setkání se diskuse úplně proměnila a na konci se řešilo něco jiného. Často si některé věci sám člověk neuvědomuje.

Vzpomínám si například na posledně zmiňovanou chybu nerespektování vývojového stupně. Maminka byla rozčilená, že dítě není trpělivé, když má pracovní jednání a holčičku s sebou.

Dopracovali jsme se k tomu, že dítě si tam 1,5 hodiny v klidu maluje, ale pak začíná zlobit. Mluvilo se o čtyřletém dítěti. Maminka ale přišla s tím, že dítě je neposlušné, neklidné a nevydrží.

Martina: To dítě bylo zázračné, protože by muselo dostat jedině chloroform, aby to dalo lépe.

Petra Škrdlíková: Přesně tak.

Lenka Lacinová: Je norma, že dítě v tomto věku vydrží tak 20 minut a i to by bylo bezvadné. Takže se problémy dítěte rychle mění na problém rodičů, jejich představ, očekávání, nastavení.

Zjistili jsme, že tahle maminka měla velmi tvrdou výchovu, kterou svým způsobem převzala. A protože každé dítě je jiné, pro dráždivější dítě je takto drsná výchova jen víc destruktivní (než u stabilního jedince).

Často své děti milujeme, ale ony o tom nevědí

Petra Škrdlíková: Jedna z největších výchovných chyb je, že milujeme svoje děti, ale mylně předpokládáme, že to cítí. Mnoho rodičů automaticky předpokládá, že jejich dítě ví, že ho milují. Dítě to ale vůbec nemusí vnímat, protože má jinou potřebu kontaktu. A když se člověk necítí milován, tak samozřejmě strádá. A když je to dítě, tak je to opravdu velký problém.

Martina: A jak to zjistím, že mé projevy lásky k němu nedolétají?

Petra Škrdlíková: Pokud je to malé dítě, tak to poznáme tak, že má problémy a upozorňuje na sebe nějakým nežádoucím chováním. Příčina pak není u toho dítěte.

Přijde maminka a řekne, že dítě má ADHD a mělo by brát léky. To se může klidně stát, protože když maminka popíše příznaky chování, tak mu pan doktor lék nasadí.

Ale příčina je v tom, že dítě je opravdu dlouhodobě frustrované, protože se necítí milované, takže první otázka by měla být: Cítí se moje dítě ode mě milované? Dávám mu to najevo tak, že to může cítit?

Lenka Lacinová: Že tomu hlavně takhle rozumí a vnímá to tak.

Petra Škrdlíková: Opravdu není automatické, že dítě cítí naši rodičovskou lásku.

Lenka Lacinová: Další důležitá věc, že dítě, které se projevuje hyperaktivně nebo neklidně, může být milované, vnímá to, ale je zahlceno jenom přívalem lásky. Rodič předpokládá, že to stačí, ale nenastavuje mu v podstatě žádné mantinely, hranice a to dítě se pochopitelně potřebuje ve světě orientovat.

Potřebuje vědět, co je dobré, co je špatné a tam, kde nejsou nastavené mantinely, kde se nenastavuje to 'tohle už ne', tak pro ty děti je to matoucí. Je to jak pohyb někde bez mapy v prostoru a kamkoliv můžu jít, tam jdu.

Petra Škrdlíková: Nebo na mostě bez zábradlí.

Co by měl podle empirických výzkumů rodič udělat, aby se děti cítily dobře, netrpěly depresí a nebyly agresivní? Co říkají odborníci na fyzické tresty? Proč se z ADHD a hyperaktivity stala móda? Jak tyto poruchy mohou způsobit rodiče? Jak vychovávat děti s diagnostikovanou poruchou ADHD nebo lehkou mozkovou disfunkcí? Přečtete si celý rozhovor zde: