Psychologie v krizi. Tradiční výzkumy neplatí!

Spousta z nás ráda využívá poznatky ze známých psychologických výzkumů. Nejspíš jste už slyšeli třeba o Stanfordském vězeňském experimentu Philipa Zimbarda, zkoumání poslušnosti od Stanleyho Milgrama, dětské vůli v marshmallow experimentu, podmiňování psů Ivana Petroviče Pavlova, magickém čísle 7 pro krátkodobou paměť a dalších a dalších; psychologie během více než století své vědecké historie vyprodukovala opravdu velkou spoustu často citovaných pokusů, jejichž výsledky dnes považujeme za samozřejmost. Ovšem teď se ukazuje, že realita jim může být na hony vzdálená…

Děsivé výsledky

Marek Vranka a kolegové z pražské Filozofické fakulty Univerzity Karlovy upozornili na zajímavý a poněkud děsivý jev: spousta výzkumů dnes není replikovatelná, respektive pokud je zkusíte znovu realizovat, doberete se jiných výsledků. Psychologická laboratoř PLESS, kterou Vranka v současnosti vede, se podílela na mezinárodním výzkumu, jež zkoumal všeobecně přijímané výsledky v psychologii. A závěry řady známých experimentů prý nebylo možné replikovat, což může znamenat krizi celé psychologie jako oboru. Samozřejmě se nejedná jen o psychologii, tento nepříjemný fenomén je možné rozšířit na většinu společenských věd.

Výzkumy, na nichž se Vranka podílel, ukázaly, že možná až polovinu experimentů není možné věrohodně replikovat, což je vpravdě děsivé číslo. Důvěryhodnost tak klesá na minimum. I když možná právě takovéto snahy mohou vědě vrátit ztracený smysl. Řešení se však nabízí už několik desítek let…

Osvědčený přístup

Slavný americký fyzik Richard Feynman o tomto fenoménu mluvil už v 70. letech. Podle něj by bylo vědecky správné (a obzvláště ve společenských vědách, kde se okolnosti experimentu neustále mění) nejdříve replikovat starý experiment a následně teprve zkoušet ten nový. Účelem bylo zjištění, zdali dokážeme v našich podmínkách dospět ke stejným výsledkům, jak se podařilo našim předchůdcům; pokud ano, můžeme změnit některé proměnné v experimentu a dobrat se tak novému poznání zkoumané oblasti. A právě role toho „potvrzujícího“ pokusu byla podstatná, jakkoli se na první pohled může jevit jako zbytečná.

Feynman nedostatečnou exaktnost označil jako „kargokultickou vědu“. Cargo kult je jev, při němž primitivnější kultura začne uctívat a napodobovat kulturu vyspělejší. Podobný princip spočívá v aplikaci na vědecké postupy: nějaký experiment se tváří jako přísně vědecký navzdory tomu, že jeho metodologie má do skutečné vědy daleko. To se týká především otevřenosti všem možným interpretacím sledovaných jevů a také kontroly intervenujících proměnných, což je největší problém při realizaci vědeckých experimentů – ačkoli si to výzkumníci často myslí, jen málokdy mají pod kontrolou všechny faktory, které mohou ovlivnit výsledky. Proto dává Feynmanův požadavek na replikaci už jednou provedeného výzkumu smysl; jen tak je možné se dobrat něčemu novému, co má skutečnou hodnotu a věrohodnost.

Text: MS