Psychologie gamblerství: Iluze kontroly je nebezpečnější, než se zdá

Gambling – zábava, nebo závislost? Ať už se jedná o hraní hazardních her, či rovnou takzvané výherní automaty, karban dlouhodobě balancuje na hranici zákona i rozumného trávení volného času. Na jednu stranu se totiž jedná o zábavnou míru rizika, která příjemně popichuje chemikálie v našem mozku; zároveň se však nevinný koníček může velmi snadno zvrhnout v závislost ničící životy. Co nám psychologické výzkumy mohou o hazardních hrách osvětlit?

Bludy gamblerů

Gamblerská praxe obsahuje řadu momentů, vůči nimž je lidská psychika velmi citlivá. Pokud například v ruletě padne číslo, které je blízko tomu, na které jsme vsadili, snadno dostaneme pocit, že nám výhra unikla jen těsně – přitom však šance na padnutí jakéhokoli čísla je vždy stejná, takže takovéto uvažování nedává smysl. S tím souvisí i jev známý jako gamblerský blud či efekt Monte Carlo – na základě minulých výsledků máme tendenci usuzovat na výsledky budoucí, což je však v případě náhodných hodů kostkou či losování karet samozřejmě chybné uvažování. Přesto snadno podléháme bludu, že když nám na kostce po deseti hodech padlo už vše kromě vytouženého čísla šest, tak už to každým dalším pokusem musí vyjít; ve skutečnosti je však pravděpodobnost stále stejná, předchozími pokusy zcela neovlivněná.

Podobně se hovoří o gamblerské ješitnosti či domýšlivosti. Tu určitě znáte také. Ekonom David Ewing popsal, že pokud v hazardních hrách prohráváme, roste v nás pocit, že situaci dokážeme zvrátit a ztracené peníze získat zpět. Říkáme si, že jakmile začneme vyhrávat, budeme rozumní a skončíme. Jenže to se přesně nestane – tato myšlenková chyba vede k tomu, že jakmile se na nás štěstí usměje, považujeme to za důsledek vlastních schopností a hrajeme dál; a to většinou tak dlouho, než všechno zase prohrajeme. Pokud se totiž střetne hráč s omezenými zdroji (tedy člověk) s hráčem s neomezenými zdroji (čili kasinem či podobnou institucí), je pouze otázkou času, kdy člověk prohraje a o své zdroje přijde.

Dalším fenoménem je iluze kontroly, ztělesněná například situacemi, kdy my sami házíme kostkami či je nám dovolenou vhodit kuličku do rulety. V tu chvíli se totiž (z pohledu našeho mozku) nejedná ani tolik o náhodu, jako spíše o něco, co můžeme ovlivnit, čili co je závislé na našich schopnostech. Obdobně třeba ve výběru čísel do loterie se leckdo snaží mít nějaký systém, logickou posloupnost, která dříve či později musí být odměněna. To je však jen další z gamblerských bludů – obvykle totiž situaci pevně v rukou rozhodně nemáme.

Atraktivní riskování

Když ale víme, že vždy prohrajeme, jaký pak má smysl se do hraní vůbec pouštět? Odpověď je jednoduchá – riskování je vzrušující. To se navíc zvyšuje ve chvílích, kdy máme dobrou náladu – takže když je venku pěkné počasí, náš oblíbený sportovní tým vyhraje anebo se nám prostě něco drobného podaří, máme rázem chuť riskovat.

Stejně tak je atraktivní i možnost, že se nám podaří „porazit systém“ – najít ve zdánlivě nahodilých mechanismech logiku a díky vlastní inteligenci přechytračit mocnou instituci či autoritu. Vidina zisku velkého množství peněz je také lákavá – vždyť kdo by nechtěl skokově zvýšit své bohatství a obejít tak standardní způsob získávání peněz, tedy práci? Rebelie vůči autoritám a ustáleným společenským zřízením tedy také hraje nemalou roli.

Závislý mozek

Z hlediska procesů odehrávajících se v mozku je navíc gambling podobně návykový jako kterékoli jiné chování budící závislost. Výhra peněz (či pouze samotný pocit vítězství) aktivuje podobné reakce v mozku jako přijímání jídla, oddávání se sexuálním aktivitám či požívání stimulačních drog (jako například kokain). V takových chvílích se uvolňuje dopamin, a obzvláště to platí v momentech, kdy je zisk nejistý – příjemný dopamin se nevypouští jen v momentech, kdy se dočkáme kýžené odměny, ale i tehdy, když na ni teprve čekáme. Napětí při čekání, zdali zvítězíme, navíc vyplavuje adrenalin, rovněž nedílnou součást zábavy.

Touha po vítězství je navíc podobně silná jako averze vůči prohře – když se nám nedaří, nechceme v danou chvíli skončit a prohlásit naše snažení za neúspěšné. Namísto toho hrajeme dál, a jelikož jsme ovládáni emocemi, naše rozhodnutí nebývají příliš rozumná. Na vině je opět dopamin, který je natolik spojen s nejistotou a riskováním, že nás bohatě zaplavuje příjemnými pocity i tehdy, když prohráváme. Skutečně velmi nebezpečný chemický koktejl!

Podporující společnost

Opomenout nesmíme ani sociální aspekt gamblingu, jelikož v médiích leckdy narážíme na obrazy šťastných výherců, kteří se koupou v záři reflektorů a popularity. Pokud se navíc jedná o sázení, které je celospolečensky tolerováno (a možná i doporučováno), je šance, že se mu vyhneme, ještě nižší. Zato o odvrácené straně hazardu se mluví méně, přestože se situace postupně zlepšuje. Rizika jako zvýšená míra úzkosti, deprese, riziko sebevražd či nabízející se existenční problémy jsou jen jedněmi z mnoha problémů, jež bývají se závislostí na hazardních hrách spojeny.

Jak vidíme, gambling skýtá mnoho rizik, neboť dokáže chytře útočit na naše emoce a využívat evolučně velmi starých vzorců našeho mozku, kterým se nedokážeme účinně bránit. Jedinou možností je proto zvyšování povědomí o rizicích, jež jsou s náruživým hraním spojena – a třeba se nám díky pochopení těchto principů podaří udržet naši hru v mezích, aby nebyla psychicky i finančně devastující.