První zemědělci byli překvapivě krutí lidé, zjistili archeologové

Existuje obecný předpoklad, že přechodem od lovce-sběrače k zemědělství se lidstvo svým způsobem umírnilo. Koneckonců, pro život v jediné osadě stojící na stále stejném místě nelze očekávat anarchii a chaos, naopak je pochopitelné, že se postupně ustanovil právní řád a hierarchie společnosti. Stále více zjištění ale tento idylický obraz vzniku civilizace nabourává. Nejnověji se o to postarali archeologové v severním Německu, kteří zjistili, že vzájemné komunity prvních zemědělců spolu vedly bestiální války.

Překvapivě velký počet obětí

Výzkum v oblastech prvních zemědělských osad na severu Německa vede tým Christiana Meyera z University of Mainz. Oblastí jejich bádání je masový hrob Schöneck-Kilianstädten poblíž Frankfurtu, který náhodou odhalili stavaři v roce 2006. Analýzou prvních vykopávek se podařilo zjistit, že pochází z období tvorby lineární keramiky existující před 7000 lety, známé pro své zdobné prvky, a take předpokládá i určitou komplexnost svých tvůrců.

Z hlediska nakládání se zesnulými doposud sídliště těchto raných evropských zemědělců povětšinou spojovaly nálezy rituálních pohřebišť. Právě pro relativně distingovanou představu o tehdejším způsobu života je objev masového hrobu o to překvapivější. Jáma dlouhá sedm metrů totiž obsáhovala 26 znetvořených dospělých těl a kolem deseti dětských těl, která do ní byla zjevně naházena bez ladu a skladu. Rozbor zranění a nadbytečného počtu zlomenin ukázal, že oběti byly před nebo po své smrti znetvořeny, dost možná tak došlo i na mučení.

Mezi zranění patří zlomeniny lebky i náznaky zásahu šípem. Většina těl patřila mužům, část však také dívkám a ženám, což indikuje, že oběti jsou dílem náhlého přepadení nebo uzurpátorské invaze. I když objev narušuje představy o neolitické revoluci a mírumilovném vzniku prvních sídlišť v Evropě, nejde o první podobný nález – v 80. letech archeologové v Německu a Rakousku našli dva podobné masové hroby. Tyto už dnes nelze vnímat jako výjimku z pravidla.

Zdá, že války mezi jednotlivými osadami byly během neolitu poměrně časté a pro poražené měly drastické důsledky. Historici spekulují, že eliminace dětí měla za cíl vymýcení poražené komunity. Důvodů může být několik, mezi hypotetickými příčinami těchto konfliktů byla špatná úroda vlivem změn klimatu nebo přelidněné dané úrodné oblasti, popřípadě kombinace obojího.

Revize počátku civilizace

Zemědělství je ze své podstaty zušlechťováním stále stejné krajiny, a nezbytně proto souvisí s permanentním osídlením. I přes ztrátu mobility bylo trvalé kultivování stálého sídliště schopné uživit větší počet lidí než nomádský způsob života, co do počtu tak zemědělci nakonec přečíslili zbytek lidstva a stali se dominantní. Historici se v souladu s archeology shodují, že na přechod k zemědělství došlo poprvé během tzv. neolitické revoluce před 10 až 13 tisíci lety, v Evropě i Americe tomu však bylo později.

Dá se říct, že zemědělství stálo na počátku naší civilizace, a tak i komplexní kultury, vědy a dominance člověka Zemi. Po dlouhou dobu proto byla neolitická revoluce nekriticky vnímána jako významný pokrok v lidské historii. Čím více ale odkrýváme z jejího průběhu a zamýšlíme se nad dopadem společenských změn, tím méně má tento jednostranný pohled zastánců.

Jedním z příkladů, že je věc složitější, je už výživa. Ukázalo se totiž, že stálý způsob života byl paradoxně z nutričního hlediska horší než život lovců-sběračů. Zemědělci byli většinou zoufale podvyživení, trpěli nemocemi šířícími se rychleji v hustě zabydleném prostředí a dožívali se mnohem kratšího věku. Bylo jich však více. Přerozdělování plodin a správa zvětšujících se sídlišť rovněž znamenala příchod nového typu elity i příchod byrokracie.

Nelze samozřejmě šmahem odsoudit neolitickou revoluci jako slepou nebo třebas jen morálně pochybnou změnu. Skutečnost, že zemědělství začaly nezávisle na sobě praktikovat různé komunity, jako první zřejmě jedna v Mezopotámii a druhá v Číně, navíc naznačuje, že nešlo o vnucenou, nýbrž přirozenou změnu. Přesto se nelze nezamýšlet nad tím, nakolik neolitická revoluce nezbořila předešlý "přirozený" způsob života, a nahradila jej novou lidskou "přirozeností", kterou dnes vnímáme jako lidské status quo.

Ladislav Loukota