Proč jsou lidé zlí? Zdědili jsme to po zvířatech, tvrdí vědci

Zlo, jak se zdá, je všude kolem nás. Hitler. Rwandská genocida. Ted Bundy. Pokaždé, když čtete noviny nebo sledujete televizi, narazíte na špatné chování způsobující újmu, napsal zpravodajský server BBC News.

V současnosti má anglické slovo "evil" (zlý, ďábelský) náboženské konotace. Ale v původní staroangličtině to znamenalo jednoduše cokoli, co bylo špatné, ohavné či kruté. Držme se širší, s náboženstvím nespojené definice, a zkusme se zeptat, proč vlastně zlo vzniklo.

Víme, že se člověk vyvinul z opic, potažmo z ještě jednodušších živočišných organismů. To znamená, že jsme získali mnohé části chování od zvířecích předků. Zahrnuje to také zlé chování? A pokud ano, je to proto, že "být zlý" je za některých okolností výhodou? Anebo, jinými slovy, můžeme vystopovat evoluci zla?

Co je vlastně zlo?

Existuje mnoho různých definic "povahy zla", ale definujme ho pro tento účel jako činy, které způsobují záměrné utrpení, zničení či poškození subjektu B ve prospěch subjektu A. Pro účely dalšího zkoumání můžeme tyto záměrné akce rozdělit do čtyř základních kategorií označovaných jako Temná tetráda.

S těmito kategoriemi poprvé přišla asi před 15 lety skupina psychologů. Původně ovšem definovali jen Temnou triádu sestávající z machiavelismu (manipulativní, hledící jen na své zájmy, zrádný), psychopatie (asociální, nelítostný, bezcitný) a narcismu (velikášský, pyšný, postrádající empatii). Později ale připojili ještě jednu kategorii – každodenní sadismus (radost z krutosti).

Proč toto chování u lidí existuje? A dá se pozorovat u jiných živočichů? Zkusme se zastavit u tří ze čtyř zmíněných kategorií.

Filozofie vede k sobectví

Machiavelismus zahrnuje využití inteligentní strategie a prohnanosti k získání moci a výhody nad protivníkem. To je pochopitelně běžná součást politického života, i když ti, kdo tento druh politiky hrají, nemusí být pokaždé lidé.

Dario Maestripieri z Chicagské univerzity našel zajímavé, machiavelistické chování kočkodanů druhu makak rhesus, jejichž společenství studoval více než 20 let. Alfa samci se uchylovali k výhružnému chování a násilným taktikám, aby ochránili svůj prostor na spaní, samičky a jídlo. Ovšem každá z jednotlivých opic se zdála mít schopnost machiavelistického chování, uvedl Maestripieri.

"Je to součástí toho, kým jsou. Není to tak, že by tam byli machiavelističtí jedinci, kteří by to dělali pořád, a jiní, kteří by to nedělali nikdy. Stejné je to u lidí – máme to v povaze, což neznamená, že to musíme dělat neustále," dodal.

Ovšem i jednodušší živočichové jsou schopní elementárních forem machiavelismu. Motýl bělopásek druhu Limenitis archippus se chrání tím, že napodobuje jiné druhy, které jsou pro ptáky jedovaté nebo nechutné. A ryba mořský ďas má na hlavě dlouhý, udičce podobný výrůstek se zakončením, které vypadá jako drobná rybka nebo červ. Tím zrádně naláká menší ryby, aby zaútočily na domnělou kořist, a sežere je. Z toho se dá odvodit, že záměrné machiavelistické chování či klamání tělem má velmi hluboké kořeny a je užitečnou strategií přežití.

I mezi zvířaty najdeme psychopaty

Pokud jde o psychopatii, bude možná překvapením, že některá zvířata se zdají být ryze nepříjemnými jedinci. Odborník na primáty Frans de Waal měl v zoologické zahradě v nizozemském Arnhemu šimpanzici Puist, která, jak říká, byla "pokrytecká, zlá, falešná a ulhaná". Vědci ji podle jeho slov jednomyslně nenáviděli a přirovnávali k čarodějnici.

Mezitím anglická bioložka zabývající se výzkumem primátů Jane Goodallová studovala párek šimpanzů, matku s dcerou Passion a Pom, které si navzájem během čtyř let systematicky sežraly osm mláďat. Byly ale tyto samičky psychopatky? Podle psychologů Petera Buirskiho a Roberta Plutchika klidně mohly být. V roce 1991 tito vědci použili profilovací osobnostní dotazník EPI k posouzení Passion. Z něj vyplynulo, že Passion může vykazovat sociálně deviantní chování.

Psychopatické tendence vědci pozorovali také u delfínů, kteří, jak se zdá, bezdůvodně napadají sviňuchy obecné; druh z řádu kytovců, který se delfínům značně podobá. Na plné potvrzení této myšlenky ale není dostatek informací.

Co je sadismus?

Sadismus je v Temných tetrádách popisován jako potěšení z krutosti. Sadismus může podle odborníků člověku pomoci udržet si moc a dominanci – a často se zdá, že brutální politici, kteří získali moc, jsou průběhem doby čím dál tím krutější a sadističtější. A možná pro ně ani není jiné východisko, pokud se chtějí u moci udržet. Jako klasický příklad může posloužit Vlad Napichovač, předobraz literárního hraběte Draculy.

Dá se ale sadismus jako druh chování najít také u jiných živočichů než u člověka? Vědci uvádějí, že řada druhů chování zvířat může pozorovateli připadat sadistická. Například když delfíni plavající pod hladinou úmyslně "cvrnkají" do racků sedících na hladině. Pro racky je to nepochybně otravné chování, ale sadismus s sebou nese potěšení z utrpení způsobovaného druhým a podtón nemorálnosti. A my si nemůžeme být jistí, že delfíni tuší, že to rackům vadí. Pro delfíny to může být jen druh hry, čirá zábava, anebo třeba trénink strefování na cíl.

U koček a celé řady jiných zvířat bylo pozorováno, že kořist nezabijí, ale jen si s ní hrají – a tím ji mučí. Typicky se to děje, když učí mláďata, jak mají lovit. A mládě pokračuje v této "hře", dokud nedospěje do fáze, kdy se musí postarat samo o sebe, a tedy zabít, aby přežilo.

Jsou tedy sadisti jen jedinci, kteří se zasekli ve vývoji a pokračují ve "hře"? Pokud by tomu tak bylo, zdálo by se podivné, že tento druh chování v průběhu evoluce nevyhynul. Vědci ale mají jinou teorii. Podle nich kategorie chování spadajících do tetrád jsou paradoxně pro lidské i zvířecí komunity přínosné, protože ostatní jedince povzbuzují, aby zůstávali ve střehu a pečlivě přemýšleli o tom, komu věnují důvěru.

ČTK