Proč je Dunkerk tak drásavý? Poznejte kouzla filmového zvuku

Možná jste už viděli hit letošních prázdnin, válečné drama Christophera Nolana Dunkerk. Jedná se o jeden z nejočekávanějších snímků letošního roku, a přestože se vůči jeho příběhu (či lépe řečeno ne-příběhu) objevila řada výtek, atmosféra a napětí je naprosto pohlcující. A to navzdory tomu, že z historie víme, jak tato obří záchranná akce dopadla. To vyžaduje obrovský filmařský kumšt, Nolan má ovšem audiovizuální triky v malíku. Hudební spolupráce s legendárním Hansem Zimmerem se mu už několikrát osvědčila a v posledním snímku právě Zimmer využívá několika velmi zajímavých principů.

Iluze stupňovaného zvuku

Kognitivní psycholog Roger Shepard se zapsal do historie především jako autor univerzálního zákona generalizace, je však po něm pojmenován i jeden akustický paradox. Takzvaný Shepardův tón se skládá nejčastěji ze tří tónů v různých oktávách. Zatímco vyšší tón se vytrácí, nižší se zesiluje a střední zůstává stejně intenzivní. V každou chvíli tak slyšíme minimálně dva stoupající tóny, což náš mozek přesvědčí, že se tón konstantně zvyšuje.

V důsledku se nám proto zdá, že zvuk stále graduje až donekonečna, přestože to samozřejmě není možné. Pokud budete chvíli tento tón poslouchat, tak uslyšíte vzorce, podle kterých se vysoké tóny vytrácejí a nízké zintenzivňují namísto nich. Ovšem při šikovném používání a dostatečně rychlé frekvenci je velmi těžké něco takového postřehnout. A toho si je Zimmer velmi dobře vědom. Poslechněte si ukázku:

Francouzský skladatel Jean-Claude Risset vytvořil stupnici, kde na sebe tóny kontinuálně navazují, nejsou tak slyšet žádné přechody. Výsledek je znám jako Shepard-Risset glissando a mohli jste ho slyšet třeba ve filmu Temný rytíř – přesně tento zvuk kontinuálně rostoucího hluku totiž vydávalo Batmanovo vozítko Batpod.

Tik tak

Napříč celým snímkem se také prolíná motiv tikajících hodinek. Ten už Zimmer použil v minulosti, například ve filmech Interstellar či Sherlock Holmes. Obvykle se jedná o prvek zdůrazňující čas, právě rychlost tikotu sekundové ručičky nás totiž může upozornit na to, zdali aktuálně sledovaná linie běží rychleji či pomaleji, než bychom očekávali. Snad nikdy však zvuk hodinek nehrál takovou roli jako právě v Dunkerku, kde je slyšet opravdu velmi často. Údajně se jedná o osobní hodinky Christophera Nolana, jejichž zvuk Zimmer nahrál a následně v mnoha variacích použil ve filmu. Tak či onak právě uvědomění času působí naléhavě – okamžitě nám totiž vytanou představy, jak čas ubíhá nebohým vojákům, čekajícím na svůj osud na pláži.

A to stačí?

Přestože se německý zvukový mág podílel na desítkách filmů se skvělou hudební složkou, za Lvího krále dokonce získal Oscara a během posledních třiceti let si připsal i dalších devět nominací, v Dunkerku se skladatelsky nadřít nemusel. Jeho „hudba“, využívající tikotu hodinek a akustické iluze funguje přesně tak, jak má. V kombinaci s přesným střihem obrazu vytváří tísnivou atmosféru, která vás do beznadějné situace britských a francouzských vojáků uvězněných na pobřeží vtáhne zcela spolehlivě.

Text: MS