Přemnožené ryby budou chytat robotí terminátoři

Roboterminátoři mají nahradit klasické predátory zaměřené na vybrané druhy ryb. Může jít o první "vlaštovku" budoucnosti ochrany přírody.

Robot proti přírodě

Jméno záškodníka je perutýn ohnivý (Pterois volitans) a do tropického Atlantiku tuto krásnou, ale dravou rybu disponující z Indopacifiku zatáhl člověk. Stalo se tak především, když hurikán Andrew v roce 1992 poškodil na Floridě akvária v ocenáriu, odkud uniklo pouhých šest kusů ryby. Výskyt některých jiných druhů perutýna v nepoznaných vodách však sahá ještě o sedm let zpátky. Zatímco v Indopacifiku má ubývání korálových útesů paradoxně na populaci perutýna nepříznivý dopad, nepřipravený floridský mořský ekosystém na jeho možnosti nebyl připraven.

To, že perutýni tak mezi lety 2004 až 2008 u Floridy zvětšili populaci o 700%, tak padá čistě na člověka. Totéž platí i pro jeho chování, jež nedělá rozdíl mezi malými rybami, jež v něm (zprvu) nevidí riziko, či velkými rybami, které rovněž padají za oběť jeho jedu. Oceánologové o perutýnovi mluví jako o jednom z nejagresivnějším invazních druhů planety a rok co rok se jeho populační boom stává stále větším problémem. Jeho hubení místních druhů se negativně projevuje na zarůstání korálových útesů řasami a nabourává celý místní potravní řetězec.

Aby toho nebylo málo, perutýna není snadné lovit běžnými lidskými metodami - ryby málokdy opouštějí bezpečí korálových útesů, jež by eliminace invazního druhu měla právě chránit. Colin Angle, ředitel společnosti iRobot vyrábějící automatické robotické vysavače, proto přišel s netradičním řešením - navrhl vytvořit umělé predátory, jež by Perutýnů šli po ploutvích. iRobot projekt pojmenoval RISE a vyvinul první dva prototypy. Jeden může likvidovat Perutýny tlakovou harpunou, druhý elektřinou. Ideou je, že ryby by poté bylo možné zachytit a zpracovat ke konzumaci, takže by nepřišly nazmar.

Nejasná hranice kontroly

Pokud vláda a organizace projekt zafinancují, mohl by se RISE stát příkladem pro budoucí eliminaci invazních druhů i péči o přírodu jako takovou – jakýmsi robomyslivcem zítřka. Když se mluví o robotech-lovcích, obvykle si lidé s tématem asociují vojenské stroje. Těch zaměřených na zvířata však v budoucnu může být daleko více. A eliminace invazních druhů může být jenom jedním z mnoha úkolu – zrovna tak mohou kontrolovat stav krmiva, počítat druhy, zkrátka udržovat rovnováhu. Jakkoliv totiž pokrok chvátá kupředu, naše regulace přirozených přírodních ekosystémů zřídkakdy vypadají jinak, než jaká byla před půl stoletím a víc.

Robotickými myslivci přitom ochrana přírody teprve započne. Panují i názory těch, kteří by nejraději přirozené predátory eliminovali zcela – nikoliv však doslova zabitím masožravců, ale jejich postupnou úpravou na býložravce. Stát by se tak mohlo postupnou editací genomu, jež by mohl potlačit jak chuť na zabíjení a reflexy, tak i vyřešit přidáním nových metabolických procesů nedostatek živin. V prvním sletu by podobná býložravecká modifikace měla postihnout právě druhy, za jejichž rozšíření či existenci jsou odpovědní lidé – například kočky domácí, jež ročně zabijí desítky miliónů ptáků a miliardy savců.

Prozatím se touto možností zabývají jenom filozofové jako třeba Joel MacClellan z Loyota University New Orleans. Podobně však filozofové před 49 lety postulovali slavné tramvajové dilema, jež dnes seriózně řeší programátoři samořídících vozů. Původní mentální cvičení se stalo skutečnou otázkou…

Na tom, jde-li o smysluplný nápad, projev přílišné empatie k přírodě anebo naopak překovávání přírody k obrazu svému – vlastně nikoliv nepodobné někdejšímu duchu „poručíme větru, dešti“ – se asi lidé jenom tak neshodnou. Jisté však je, že s genovými editory a malými roboty (a dostatkem peněz) budeme brzy disponovat schopností upracovat celé druhy lusknutím prstu a podobných oříšků bude přibývat.