Poznejte šestici obřích děr, za jejichž vznikem stojí člověk

Kola Superdeep Borehole, Rusko

Ačkoli vrt Kola Superdeep Borehole měří pouhých 23 cm v průměru, jeho hloubka je neuvěřitelných 12 262 metrů! Se svojí hloubkou se tak právoplatně zařadil mezi nejhlubší (nikoli nejdelší) díru vytvořenou člověkem. Vše začalo v roce 1970, kdy se na poloostrově Kola rozjel výzkum, během něhož chtěli vědci z tehdejšího Sovětského svazu vyvrtat díru (směrem k zemskému jádru) tak velikou, jak jen to bude vůbec možné. Původní plány počítaly s tím, že bude do konce roku 1990 dosaženo hloubky 13 500 metrů, nicméně vrtání nakonec skončilo „již“ na 12 262 metrech. Problém byl v tom, že se během závěrečných prací vrták potýkal s teplotami kolem 180 °C namísto původně očekávaných 100 °C. Z tohoto důvodu bylo vrtání hlouběji označeno za neproveditelné a výzkum byl nakonec v roce 1992 zcela zastaven. Závěrečná studie naznačila, že by byl vrták v hloubce 15 tisíc metrů vystaven teplotám kolem 300 °C – nebyl by tak schopen dále pracovat. Otvor byl nakonec v roce 2008 zavařen a výzkumná stanice nadobro opuštěna. A jak vypadá stanice dnes? Na místě stojí polorozbořená budova, kterou by náhodný kolemjdoucí zcela jistě neoznačil jako unikátní výzkumné místo lámající světový rekord.

Bingham Canyon Mine

USA Jedná se o více než 100 let starý měděný důl, který je se svojí hloubkou přesahující 1 tisíc metrů nejhlubší svého druhu na světě. Nachází se zhruba uprostřed pohoří Oquirrh na jihozápadě města Salt Lake City ve státě Utah, kde je se svojí rozlohou přesahující 760 tisíc hektarů nepřehlédnutelný. První těžba mědi začala již v roce 1906, přičemž práce ani po více než 110 letech neustaly. Rio Tinto Kennecott, jak důl místní nazývají, jede nepřetržitě po celý rok, přičemž za celý rok dokáže vyprodukovat zhruba 275 tisíc tun rafinované mědi, 11 tisíc kilogramů zlata, 112 tun stříbra a přes 11 miliónů tun molybdenu. Kennecott dokonce patří i mezi vyhledávaná turistická místa, během jehož prohlídky se návštěvník dozví něco málo o místní těžařské historii.

Kimberley Diamond Mine, Afrika

Tento obří diamantový důl se nachází v Jižní Africe u města Kimberley, s jehož obyvatelstvem je pevně spjat, neboť se pyšní statusem jednoho z největších ručně vykopaných dolů. Za jeho vznikem přitom stojí velká náhoda. V roce 1886 našel Erasmus Jacobs na pronajatém statku svého otce třpytivý kamínek, se kterým se přišel pochlubit svému otci. Otec ke své spokojenosti kamínek prodal, protože se ukázalo, že jde o diamant. A jak už to tak bývá, nález diamantu si otec ani syn nenechali pro sebe a za pár let se do těžké dřiny pustilo více než 50 tisíc horníků, jejichž ruce byly obtěžkány krumpáči a lopatami. Po urputné těžbě vznikla díra široká kolem 460 metrů a hluboká až 240 metrů, jejíž rozměry se ale neustále měnily, protože opakovaně docházelo ke svévolnému zasypávání dolu svrchní zeminou (nestabilní povrch). Po dobu své existence bylo v dole Kimberley vytěženo skoro 3 tisíc kilogramů diamantů. Kopání utichlo v roce 1914, kdy se hned vzápětí díky snaze místních obyvatel stalo z dolu muzeum a turistická atrakce. V roce 2004 se Kimberley Diamond Mine zapsal do seznamu UNESCO.

Mir Mine, Rusko

Tento bývalý důl si hoví na východní straně chladné ruské Sibiře. Mir Mine se pyšní průměrem 1200 metrů a hloubkou 525 metrů, přičemž historie dolu se píše od roku 1955, kdy byla během expedice ruskými geology objevena první diamantová ložiska. Samotná těžba začala o dva roky později, během nichž se těžaři potýkali s extrémně náročnými klimatickými podmínkami. V průběhu roku vládne na Miru třeskutá zima po dobu 7 měsíců, během nichž nízké teploty poškozují pneumatiky, ocel a zamrzá i nafta, které nedokážou pomoci ani nemrznoucí přísady. Těžba je tedy prováděna pomocí speciálních strojů. Extrémní teploty byly i hlavním důvodem přesunu hlavního zpracovatelského závodu na místo 20 kilometrů vzdálené od samotného dolu Mir. Během své existence důl vystřídal několik majitelů, kteří vytěžili ohromné množství horniny. Největší diamant o váze 68 gramů byl nalezen v roce 1980. Mir Mine byl trvale uzavřen v roce 2004.

Fimiston Open Pit, Austrálie

Dějiny australského zlatého dolu, který je známý spíše jako Super Pit, sahají do roku 1893, kdy několik dobrodruhů našlo v suché červené půdě skoro 3 kilogramy zlata. Právě tento nález spustil doslova zlatou horečku, během níž byla objevena oblast Golden Mine, která se řadí mezi jedno z nejbohatších ložisek zlata na světě. Brzy vznikaly nové doly, jejichž podzemní sítě přesahovaly délky více než 3 tisíce kilometrů. Podlouhlý tvar dolu Super Pity je přibližně 3500 metrů dlouhý, 1500 metrů široký a 570 metrů hluboký. Roční produkce zlata se pohybuje kolem 28 tisíc kilogramů. Zajímavostí je, že se zde těží zlato ve sloučenině s telluridem. Po vytěžení musí být tato sloučenina nejprve mechanicky rozdrcena a až poté od zlata tepelně oddělena.

Diavik Diamond Mine, Kanada

Posledním zajímavým místem z naší pětice je hlubinný diamantový důl Diavik Diamond na severovýchodě Kanady, který se může pochlubit 182metrovou hloubkou. Výkopové práce začaly teprve v roce 2003, přičemž s ukončením těžby se počítá již v roce 2023. Nikdo však nemůže vyloučit, že budou během těžby nalezena nová diamantová ložiska. Diavik produkuje v průměru 1400 kg diamantů ročně, přičemž kvalita vytěžených diamantů patří svojí výjimečností za jednu z nejcennějších na světě. Svojí bílou barvou a dobrou čistotou jsou vytěžené diamanty jedinečné. Diavik se rozprostírá uprostřed kanadské divočiny, která je přístupná pouze po nebezpečné zledovatělé silnici nebo letecky. Nedaleké letiště nabízí dostatečně volnou plochu pro přistání kolosu, jakým je například Boeing 737 (rozpětí křídel 34 metrů). Přílety a odlety jsou ale limitovány příznivým počasím. I přesto letiště představuje jediné spolehlivé spojení s civilizací.

Text: Petr Smejkal