Postavme kolem Marsu magnetické pole, zvažuje vědec NASA

Jak možná víte, jednou z největších překážek při teraformaci Marsu, tedy úpravě planety pro podmínky podobné na Zemi, je absence zdejšího geomagnetického pole. Nás na Zemi chrání geomagnetické pole, vytvářené žhavým, tekutým jádrem naší planety, před smrtícím kosmickým zářením. Na Marsu však jádro již před miliardami let vychladlo – krom zhoršených podmínek na povrchu se to projevilo i tím, že sluneční větry postupem věků "odvály" atmosféru planety. NASA nyní navrhla postup, jak to změnit.

Jak se chránit před radiací

Už po několik dekád je znám teoreticky postup ochrany posádek kosmických lodí vytvářením umělého magnetického pole. Tento "štít" by nechránil plavidla před pevnými objekty, stejně jako geomagnetické pole Země by však odrazil smrtící kosmické záření. A navrch by při tom vytvářel podobný efekt, jaký na Zemi známe z polární záře. Proběhly už i první kroky vstříc konstrukci podobného zařízení – od roku 2015 probíhá v CERNu výzkum směřující k vývoji prototypu, jenž by umělou magnetosférou mohl chránit lodě Orion agentury NASA.

Co kdyby však bylo možné tento koncept vzít a aplikovat jej na celou planetu? Právě tak uvažuje Jim Green z Planetary Science Division agentury NASA, který představil hypotetický (tj. nikdo to zatím neplánuje stavět) plán na vybudování umělé magnetosféry chránící Mars. Idea spočívá ve vypuštění clony vytvářející magnetický štít chránící Mars před slunečními větry. Greenovy modely indikují, že by podobná umělá magnetosféry mohla napomoct Marsu ve zhuštění jeho atmosféry, díky čemuž by průměrné teploty planety stouply o 4 °C, což by vedlo k tání čepiček a dalšímu přirozenému zahušťování atmosféry a zvyšování teplot.

Umělá magnetosféra by však vyšla poměrně draho. Studie aeronautických společností zkoumající architekturu budoucích kosmických lodí odhadovala, že pro napájení pole pro relativně malé lodě by bylo potřeba 100 až 500 kW energie. Pro srovnání – solární panely Mezinárodní vesmírné stanice mají kapacitu vytvářet pouze 120 kW. Nějaký druh efektivnějších panelu či spíše jaderné (v budoucnosti fúzní) energie by tak byl naprosto klíčový pro vytváření umělé magnetosféry pouze pro lodě transportující několik astronautů.

Větší lodě, jako vyvíjené ITS společnosti SpaceX, jež mají mít kapacitu až 100 lidí, by potřebovaly násobně vyšší příkon srovnatelný s blokem velké jaderné elektrárny. Ačkoliv vzdor kritice jádra pokračuje vývoj mobilních jaderných bloků o dostatečné kapacitě, adaptace podobných technologií pro kosmický výzkum by stála další miliardy dolarů a dekády práce. Ochrana kolonistů pomocí "přirozených bariér" (voda/led, ocelové kryty, zasypání kolonie) nebo nějaký druh genové terapie chránící je před částí projevů záření tak zřejmě vyjde levněji.

Všechna úskalí teraformace

Ani obrovské magnetické pole by ovšem nerozlousklo řadu dalších problémů souvisejících s konceptem teraformace Marsu. Některé nešvary jsou při současné technologické úrovni zcela neřešitelné – Mars má například sotva polovinu pozemské gravitace, což by nepředvídatelným způsobem jistě ovlivnilo vývoj lidských plodů. Vzdor půlstoletí kosmického programu stále jistě nevíme tak základní věc, bude-li na cizích planetách vůbec možné plodit nové zdravé lidské generace.

Ještě větším problémem teraformace je však odvěký nepřítel utopických kosmických vizí: peníze. Ačkoliv Elon Musk a jemu podobní mluví o velmi dlouhodobém průběhu kolonizace Marsu – a o teraformaci se zmiňují jako o čemsi na vzdáleném horizontu za sto a více let – je dnes stále velký problém si představit, proč by někdo měl investovat stovky miliard dolarů do projektu, který bude nést ovoce až po stovkách let. Mars nemá žádné nerostné suroviny, které bychom nenašli i na Zemi nebo Měsíci nebo na asteroidech. Nemá výjimečné postavení v rámci soustavy, jako například Merkur, jenž dovoluje stavbu nejefektivnějších solárních panelů v soustavě. A nemá ani nikterak výhodné podmínky pro vytvoření kopie Země – existují názory, že efektivnější by bylo teraformovat Venuši, na níž hustá atmosféra již existuje a „stačilo by ji nějak ochladit“.

Co Mars má, je určitý ikonický status v očích nadšenců kosmonautiky, vzdor pragmatickým argumentům mnoha jiných, že bychom se měli zaměřit spíše na kolonizaci Merkuru a teraformaci Venuše. Bez speciálního postavení v rámci exportu komodit ovšem stále není jisté, jak by byla teraformace Marsu realisticky zaplacena. Pokud by ji neměl financovat soukromý sektor – který by musel vidět návratnost zisku za méně než padesát generací – mohlo by se ještě jednat o mezinárodní projekt. I pouhá stavba Mezinárodní vesmírné stanice ovšem vyšla na roky vyjednávání a stačilo několik slovník přestřelek mezi Ruskem a Západem na ohrožení jejího dalšího fungování. Těžko navíc říct, jak nadšeně by daňoví poplatníci financovali stavbu lepšího domova pro někoho na jiné planetě...

Vidina teraformace Marsu je přesto užitečná – jde totiž o zkratku všeho možného, co nám kosmický program může přinést: nový domov. Možná, že za pět století skutečně budou nové generace překopávat Mars do pomyslné rajské zahrady. Možná, že technologie bude postupovat mnohem překotněji a namísto drahé úpravy Marsu budou kolonisté raději nadsvětelně létat k Zemi podobnějším exoplanetám. Možná tou dobou už budeme všichni žít jako kyborgové a s vytvářením dýchatelné atmosféry si nebudeme lámat hlavu. Než k tomu všemu ale dojdeme, bude jednoduchá, poutavá myšlenka teraformace Marsu tím, za čím lidé půjdou jako první – a naplní tím tak či onak naši kapacitu stát se meziplanetární civilizací.

Text: Ladislav Loukota