Největším nebezpečím pro posádku ztracené ponorky není nedostatek kyslíku

Na palubě necelých sedm metrů dlouhé ponorky Titan je uvězněno pět lidí včetně pilota, kterým je zkušený francouzský potápěč Paul-Henri Nargeolet. Ten měl k vraku slavné lodi v hloubce 3 800 metrů dopravit tři turisty a majitele firmy OceanGate Expeditions Stocktona Rushe. Trojici „platících“ zákazníků tvoří britský miliardář Hamish Harding a jeden z nejbohatších Pákistánců Šahzada Dawood a jeho 19letý syn Sulaiman.

Přečtěte si také: Jak to vypadá uvnitř ztracené ponorky u Titanicu a kdo je na palubě? Času na záchranu již není moc

Ponorka se odmlčela v pondělí 19. června necelé dvě hodiny po zahájení ponoru. Zásoby kyslíku na palubě přitom měly vystačit na 96 hodin, ani po uplynutí této lhůty se však záchranářům v severním Atlantiku nepodařilo plavidlo lokalizovat. Jaké podmínky na palubě miniaturního plavidla po tu dobu panovaly, můžeme odhadovat ze zkušeností odborníků i na základě očitých svědectví lidí, kteří něco podobného zažili.

Situace uvnitř ponorky

„Posádka uvězněná v potopené lodi nebo ponorce čelí mnoha fyziologickým problémům včetně toxických plynů, zvýšeného okolního tlaku a hypotermie,“ uvedl Dale Molé, bývalý ředitel podmořské medicíny a radiačního zdraví u amerického námořnictva.

Za primární nebezpečí označil Molé postupné udušení způsobené tenčícími se zásobami kyslíku. Většina malých plavidel má zabudovaný filtr oxidu uhličitého, který pomáhá extrahovat toxické plyny. Jeho kapacita je ale omezená, zejména v tak malé ponorce, jako je Titan. V případě vybití nebo poškození baterií by navíc zařízení mohlo přestat pracovat.

Mezi vedlejší psychologické důsledky této situace může patřit narůstající pocit klaustrofobie, který vede ke zrychlené srdeční frekvenci, závrati, nevolnosti a záchvatům paniky. To může u postiženého způsobit hyperventilaci, což vede k rychlejšímu spotřebování cenného kyslíku.

Kromě toho by nízké teploty v hloubce oceánu způsobily podchlazení posádky, což vede k zimnici, ztrátě citu v rukou a nohou a zhoršení úsudku, i když to bude na chvíli odloženo. Nízkou teplotu okolí může posádka částečně kompenzovat vlastními těly a do jisté míry v jejich prospěch hraje i elektronika na palubě, i když ta je v Titanu záměrně minimální.

I když se většina obav o osud posádky uzavřené ve vzduchotěsném prostoru točí kolem zásob kyslíku, je největším nebezpečím oxid uhličitý. „Lidé uvnitř budou mít potíže s dýcháním, jejich dýchání se prohloubí. Objeví se u nich bolesti hlavy a postupně upadnou do bezvědomí,“ popisuje Molé očekávaný průběh situace na palubě miniponorky. Podle něj je právě zvyšující se hladina oxidu uhličitého tím, co zabíjí lidi jako první.

Nemluvit a nehýbat se

Aby posádka zvýšila své šance na přežití, musí se pokusit zůstat co nejvíce v klidu a vypnout všechna nepotřebná zařízení, což ušetří energii pro pohlcovače oxidu uhličitého. Důležité je také nemluvit, protože hovor zvyšuje spotřebu kyslíku až trojnásobně. To potvrzují i zkušenosti dvou britských potápěčů, kteří se v podobné situaci sami ocitli.

Roger Chapman a Roger Mallinson v roce 1973 v malé ponorce Pisces III pokládali kabel na dno Atlantiku, když se jejich plavidlo zřítilo na dno do hloubky kolem 500 metrů. Přestože muži byli promočení, snažili se nehýbat a nemluvit, jen si tiskli ruce, aby se vzájemně ujistili, že jsou naživu. Šetřili tak kyslík, který měli asi na 66 hodin. Když se je po několika dnech podařilo zachránit, zbýval v nádrži ponorky kyslík už jen na 12 minut.

Mohlo by vás také zajímat: Stane se zázrak? Osud posádky v ponorce závisí na jediném muži, má jasno portugalský kapitán

Drama ponorky Kursk

Zmíněné rady a odhady situace na palubě ponorky Titan ale platí jen v případě, že nedošlo k porušení trupu lodi. V takovém případě by posádka zahynula okamžitě. Velkým nebezpečím je i požár na palubě, který vytvoří nebezpečné zplodiny a spotřebuje další kyslík.

K podobné situaci došlo v roce 2000 na palubě ruské atomové ponorky Kursk, která po explozi vlastního torpéda klesla do stometrové hloubky na dno Barentsova moře. Část posádky byla ještě několik dnů naživu v částečně zatopené sekci lodi a čekala na záchranu, které se ale nedočkala. Po vyzvednutí vraku ze dna vyšlo najevo, že si přeživší ze superoxidových patron vyráběli z oxidu uhličitého kyslík. Zřejmě díky kontaktu jedné takové patrony s vodou ale došlo k požáru, který zbytek posádky nepřežil.

Zdroj: The Independent