Jak politici ovlivňují jazyk: Nová slova vznikají za jasně daných podmínek

Přestože se leckteří politici snaží tvářit jako typičtí zástupci lidu (či rovnou pracující třídy), jejich mediální prezentace bývá vybroušenější, než bychom si možná mysleli. Mnoho výzkumníků napříč 20. stoletím se zabývalo tím, jak se politici vyjadřují – a proč se vyjadřují zrovna takto. V západní Evropě a zámoří je tato tradice pochopitelně delší a bohatší než u nás, přesto si můžeme leckteré podnětné závěry vztáhnout i na poměry naší kotliny.

Vznik nových slov

Lingvista Allan Metcalf v knize Predicting New Words shrnul pět kritérií, při jejichž splnění se nový termín může dostat do běžné řeči. Klíčovými faktory jsou frekvence (opakované použití termínu), nevtíravost (termín by neměl znít prvoplánově divně), rozmanitost (termín by měly používat různé skupiny lidí), vytrvalost (termín by se měl vztahovat k dlouhodobě platnému konceptu) a flexibilita termínu v možnostech použití v běžné řeči. V zásadě tedy jde o faktory umožňující neologismu plynulé zařazení do každodenního slovníku, aniž by se člověk při jeho užití cítil trapně či nepatřičně.

Vedle těchto racionálních faktorů samozřejmě hrají zásadní roli i emoce. Zde se můžeme obrátit k tradičnímu dělení „my vs. oni“. Do určité skupiny patříme, identifikujeme se s jejími hodnotami a následně i přejímáme její komunikační styl. Vedle toho existuje i skupina „těch druhých“, k nimž cítíme strach, odpor či opovržení, prostě mix negativních emocí. Jeden směr nás tedy přitahuje, druhý odtahuje – když politici správně vyberou směr a přiléhavou emoci (nejčastěji pochopitelně strach při představě toho, co zavedou političtí konkurenti), nová slova či způsoby vyjadřování se ujmou překvapivě rychle.

Jeden příklad za všechny: V roce 2006 se v americké politické hantýrce začal objevovat termín Democrat Party (tedy něco jako Strana demokratů) namísto správného názvu Democratic Party (Demokratická strana). Republikánská média, kde se tento podivný tvar objevil, s ním navíc pracovala jako s přídavným, nikoli podstatným jménem, takže přesný (jakkoli podivný) překlad by mohl znít třeba „Demokratí strana“. Zdánlivě se jednalo o drobný a humorný překlep, který se náhodou ujal, avšak dehonestující až pohrdlivá konotace je i z této nenápadné změny patrná. A právě těmito drobnými krůčky se následně ovlivňuje myšlení většiny.

Lid nezahálí

Tuzemský projekt Čeština 2.0 (a kniha Hacknutá čeština) zahrnuje tisíce podivných novotvarů, jež se v posledních letech prodraly do běžného jazyka. Jak je patrné z přehledu nejpopulárnějších termínů poslední doby, eskapády politické garnitury nenechávají českou veřejnost v klidu. Švejkovská povaha se nezapře, což se projevuje i v neustálém vymýšlení humorných novotvarů – málokdy však takových, jaké by se politikům líbily; právě naopak, zde se jedná o jazykové úpravy tzv. zespoda, tedy od běžných lidí v reakci na suboptimální chování či vyjadřování politiků.

Ať už tedy neologismy vytvářejí politici ve snaze zaujmout veřejnost, anebo samotní občané v reakci na společenské dění, jazyk je vždy připravený posloužit. A bohatá čeština k úpravám přímo vybízí.