Pády českých vlád: Od sarajevského atentátu po blondýnu z Karlovarska

1997: Klaus a sarajevský atentát

Od rozdělení Československa (přesněji České a Slovenské federativní republiky) a vzniku nezávislé České republiky neuplynuly ještě ani čtyři roky a občané mnohdy ještě mentálně ukotvení v socialistickém zřízení zažili nevídanou věc – demisi premiéra Václava Klause a pád jeho druhé vlády.

Důvody k tomu se objevily už v roce 1996, kdy vyšla najevo existence tajného konta, na kterém Klausova vládnoucí ODS schovávala 200 milionů korun. ODS se rozhodla prozkoumat inteligenci voličů tvrzením, že hlavními sponzory strany jsou Radžív Sinha z Mauricia a Maďar Lájos Bács, kteří údajně darovali každý 3,75 milionu korun. Zjistit, že skutečný obyvatel Budapešti Lájos Bács byl v té době už několik let mrtvý, nedalo novinářům žádnou práci, a ze skutečného štědrého dárce se nakonec vyklubal tenista Milan Šrejber, který se podílel na privatizaci Třineckých železáren, jimž krátce před tím Klausova vláda poslala 500 miliard na rekultivace.

Události nabraly rychlý spád na podzim 1997. Nejprve v říjnu rezignoval na post ministra zahraničí jeden ze spoluzakladatelů ODS Josef Zieleniec, který jako důvod uvedl právě existenci podivného 200milionového konta. Václav Klaus, jenž svou druhou menšinovou vládu v roce 1996 protlačil sněmovnou díky odchodu poslanců ČSSD ze sálu (tehdejší šéf sociálních demokratů Miloš Zeman za to od něj dostal post předsedy parlamentu), byl na konci listopadu 1997 zrovna na jednání v bosenském Sarajevu, když se dozvěděl další zajímavou novinu.

Jeho korunní princ v ODS Ivan Pilip a „troublemaker“ Jan Ruml (z kabinetu a z funkce ministra vnitra odešel už 7. listopadu 1997) ho v době jeho nepřítomnosti vyzvali v pátek 28. listopadu k odchodu z čela ODS. Následující den Klausovu vládu opustili ministři KDU-ČSL a ODA a o den později Klaus předal prezidentu Václavu Havlovi demisi vlády. Ten v následujících týdnech pověřil sestavením vlády guvernéra ČNB Josefa Tošovského.

Sarajevský atentát, jak se zrádný čin dvou pučistů v historii české novodobé politiky nazývá, ale Klause nesemlel. Vášnivý tenista a lyžař zůstal v čele ODS a po prohraných volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998 se stal jejím předsedou. Stalo se tak na základě „Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřené mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“ (tedy oné slavné opoziční smlouvy), která podle předsedů obou stran Zemana a Klause nebyla omezená jedním volebním obdobím, ale měla platit „věčně“.

2004: Špidla a věta „I am very optimistic“

Měsíc a půl po vstupu České republiky do Evropské unie rozhodly volby do Evropského parlamentu 11.–12. června 2004 nejen o prvních českých europoslancích, ale také o osudu české vlády. Samotné volby nabídly zřejmě poslední příležitost ke zviditelnění bizarním postavám 90. let typu Viktora Koženého nebo obstarožní pornohvězdy Dolly Buster.

Kandidáti vládní ČSSD ve volbách získali 8,78 procenta hlasů, zatímco opoziční ODS si připsala 30,04 procenta. Nenápadný a levicově uvažující sociálnědemokratický premiér Vladimír Špidla se rozhodl z neblahého volebního výsledku vyvodit osobní odpovědnost a 2. července 2004 rezignoval.

Předcházela tomu pikantní neschopnost České republiky dodat Bruselu hodnověrného kandidáta na našeho historicky prvního eurokomisaře. Z chaosu, který vstup ČR do EU v české politice způsobil, nakonec vyšel „vítězně“ bývalý ministr životního prostředí Miloš Kužvart z ČSSD. Jenže jeho schopnost reagovat na všechny dotazy Bruselu jedinou univerzální větou „I am very optimistic“ nakonec Vladimíra Špidlu rozčílila natolik, že ve sněmovně zkolaboval a musela ho odvést záchranka.

2005: Gross, já jsem tady boss

Stanislava Grosse (ČSSD) si kromě jeho původního povolání strojvůdce vylepšeného studiem práv nejspíš lidé pamatují podle černého trička s nápisem policie a zlatého řetízku kolem krku, s nimiž se ještě jako ministr vnitra ve vládě svého předchůdce Vladimíra Špidly rád objevoval před televizními kamerami (například při povodních v roce 2002).

Gross, kterému šel v roce 1996 při jeho druhém sňatku za svědka Miloš Zeman, vystřídal Vladimíra Špidlu ve funkci předsedy vlády a byl ve svých 34 letech nejmladším ministerským předsedou nejen České republiky, ale tehdy i celé EU. Ve Strakově akademii ale strávil jen deset měsíců, než 25. dubna 2005 podal po tři měsíce trvající finanční aféře demisi.

O co šlo? Zlaté dítě sociální demokracie, jak se mu přezdívalo, mělo na tehdy ještě mocnou ČSSD zásadní vliv. Ani to ale Stanislava Grosse neuchránilo od pádu. Zasloužilo se o to nejasné financování koupě bytu na pražském Barrandově za tehdy těžko uvěřitelných 4,3 milionu korun, které mu měl poskytnout nemajetný strýc. Stejně tak nebylo úplně zřejmé, proč za dům, který za 5,9 milionu korun koupila firma vlastněná Grossovou manželkou Šárkou, ručila provozovatelka nevěstince.

2009: Falešný a prázdný Topol

Toho roku se republika potýkala s počínající finanční krizí a ministr financí Miroslav Kalousek šetřil a všem sliboval hubené roky. Chachar ze severní Moravy, premiér a šéf ODS Mirek Topolánek, zvaný Topol (podle slavné Klausovy SMS přesněji „falešný a prázdný Topol“), stál v čele už své druhé vlády. Především ale Česká republika od 1. ledna 2009 vůbec poprvé předsedala Evropské unii. A ta se nestačila divit.

Šéf opoziční sociální demokracie Jiří Paroubek totiž cítil příležitost a šel tvrdě za ní. Čtyřikrát v parlamentu neúspěšně inicioval hlasování o důvěře Topolánkově vládě, až 24. března 2009 uspěl. Pomohly mu v tom hlasy dvou poslanců ODS Jana Schwippela a Vlastimila Tlustého (ano, to je ten s tou vymyšlenou vířivkou) a dvou poslankyň za Stranu zelených Olgy Zubové a Věry Jakubkové, které jen několik dnů před tím v návalu pudu sebezáchovy šéf Zelených Michal Bursík ze strany vyloučil.

Sluší se připomenout, že slavné fotky Mirka Topolánka, jak si se svými současnými i bývalými kolegy užívá ve vile a na jachtě v Toskánsku, vznikly až v srpnu 2009, nemluvě o nešťastných výrocích při focení pro homosexuální časopis LUI, které ho rok po pádu vlády stály v březnu 2010 i post předsedy ODS.

Mimochodem vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka bylo vůbec prvním takovým aktem v moderní historii České republiky. Prezident Václav Klaus poté jmenoval úřednickou vládu v čele se šéfem ČSÚ Janem Fischerem, která se u většiny statistice oddaných obyvatel ČR těšila nebývalé oblibě.

2013: Nečasova blondýna

Česká společnost ukolébaná návratem prosperity v roce 2013 nečekala žádné krkolomné politické zvraty. O to větším překvapením byla demise premiéra Petra Nečase (ODS), oznámená 17. června 2013 v 18:03. Vláda Petra Nečase byla slepencem ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, a pokud se na posledně jmenovanou stranu nepamatujete, vzpomenete si možná na její povedený kalendář z roku 2010.

Demisi předcházela bezprecedentní akce Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který 14. června 2013 provedl razii na Úřadu vlády. Policie tehdy zatkla několik bývalých poslanců ODS a vysokých představitelů státní správy včetně ředitelky premiérova kabinetu, ambiciózní blondýny z Karlovarska Jany Nagyové, dnes Nečasové. Ta měla zneužívat Vojenské zpravodajství ke sledování bývalé manželky premiéra Nečase, za kterého se Nagyová posléze provdala. Dědictví spletence kauz z doby pádu vlády Petra Nečase řeší české soudy dodnes.