Oceány by mohly být na Plutu i Ceresu!

Teprve dekádu nazpět si odborníci na planetární tělesa mysleli, že voda – ať už v pevném či kapalném skupenství – je dominantou několika málo světů v čele se Zemí. Ačkoliv jsme již tehdy věděli o ledu na Měsíci, Marsu či Jupiterově oběžnici Europa, jenom málokdo si troufal odhadovat přítomnost vzácné tekutiny u tak chladných světů jako je Pluto či Ceres. Právě tam však podle posledních výzkumů možná najdeme vodu jak ve formě ledu, tak možná i tekuté verzi. Mění to naše dosavadní chápání evoluce sluneční soustavy.

Oceány, kde jsme je nečekali

Pluto i Ceres – první z nich jako někdejší devátá planeta obíhá daleko od Slunce, druhý pak našel útočiště v pásu planetek – totiž jako kandidáty na tekutou podpovrchovou vodu identifikují hned dvě studie podpořené pozorováními sond New Horizon a Dawn z tohoto června.

Průlet New Horizon kolem Pluta již loni v létě naznačil, že trpasličí planeta má k nudnosti rozhodně daleko. Co však tehdy vědce nejvíce zarazilo, je přítomnost minima impaktních kráterů na povrchu – to ukazuje na proměnlivou geografii, jež je zase podmíněná aktivní tektonikou a jádrem planety. Zatímco na Zemi však vulkanismus znamená roztavené horniny, v případě Pluta jde zřejmě naopak o roztavený led. Studie NASA totiž došla k tomu, že povrch Pluta nese známky zvětšování, doslova "nabobtnání" průměru Pluta.

To podle vědců a jejich simulačních modelů indikuje, že pod povrchem Pluta dochází na expanzi nějaké látky. Mohlo by se samozřejmě jednat o led, v hloubkách a tlaku, kde si jádro Pluta může podržet jakés takés teplo třeba skrze rozpad radioaktivních prvků, však tento už nemá formu nám známého expandujícího ledu, nýbrž naopak prostorově úspornějšího typu ledu známého jako Led 2. Ten je shodou okolností vynikající izolační látkou. Důkazy tak naznačují, že u planetárního jádra Pluta může Led 2 od vnějšího vesmíru udržovat podpovrchový oceán v tekuté podobě.

Voda, kam se podíváš

Nemlich stejná situace se opakovala jenom týden nato s publikováním studie zabývající se naopak pozorováním sondy Dawn u Ceresu. Rovněž ta již loni odhalila nápadně bílou dvojici „teček“ uvnitř impaktního kráteru. Vyšly nejrůznější spekulace, podle nichž může jít o sůl, síru, či dokonce led. Nejpravděpodobnější řešení rozklíčované v srpnu spojuje hned několik možností najednou. Pomocí spektroskopů provedená analýza totiž indikuje, že jde o sůl, respektive uhličitan sodný neboli sodu. Jde zřejmě o největší koncentraci sody v celé sluneční soustavě.

Fígl je však v tom, že soda v takovém množství nemůže vzniknout jen tak – vědci s proto domnívají, že i v případě Ceresu vyvřela látka na povrch vlivem krystalizace tekuté slané vody ukryté pod povrchem. Na vyvření přitom došlo v kráteru starém "pouze" 80 milionů let – tedy v relativně novém. Voda pod povrchem Ceresu se možná zkapalnila vlivem dopadu asteroidu a již dávno zase ztuhla, zrovna tak je však možné, že dopadu prorazil krustu dodnes tekutého podpovrchového oceánu udržovaného podobně jako v případě Pluta teplým jádrem. Tak či onak, led je pod povrchem Ceresu skoro zcela jistě.

Jako obvykle dlužno podotknout, že obě studie jsou stále z větší části spekulace naroubované na netypická pozorování, je tak možné, že budoucí sondy, které se pod povrch obou těles někdy přímo zavrtají, vše ještě vyvrátí (dost možná něčím ještě překvapivějším). Spolu s pozorováním vody tryskající třebas i ze Saturnova měsíce Encladus nebo přímým sledováním tekuté vody na povrchu Marsu se však zdá, že kapalná voda je v kosmu něčím relativně běžným. Ruku v ruce s tím se však objevuje ještě větší otázka – pokud byla voda doposud považována za hlavní kritérium vzniku života a voda je zároveň zřejmě celkem běžným kosmickým úkazem –, kde jsou všechny ty předpokládané formy života?

Ladislav Loukota