Nosorožci tuponosí severní už vymřeli. Jen o tom ještě nevědí

Čeští nosorožci v Africe

Nosorožci tuponosí, poddruh nazývaný jako severní (Ceratotherium simum cottoni), oprávněně patří mezi světově nejohroženější zvířata. A právě v projektu týkajícím se jejich záchrany se světově proslavila česká zoologická zahrada ve Dvoře Králové nad Labem v tom nejkladnějším, ale i nejnákladnějším slova smyslu.

„Nosorožec tuponosý severní, jinak též bílý severní, byl v přírodě vyhuben a všechna dnes žijící zvířata patří Zoo Dvůr Králové. Jsme jediným zvířecím parkem, kde se nosorožce tuponosé severní podařilo rozmnožit,“ píše se na serveru zmiňované zoologické zahrady. Právě ona stála za snahou obnovit populaci v přírodě, konkrétně v keňské rezervaci Ol Pejeta.

Důvodem transferu ze Dvora Králové byla naděje, že v přirozených podmínkách bude proces rozmnožování úspěšnější. Poddruh původně spásající traviny ve východní a střední Africe se dostal na okraj existenční propasti z několika důvodů – od pytláctví až po změny ve struktuře jím obývaných ekosystémů a tlak člověka na další a další prostory.

Sudán – život…

Poslední žijící samec zmiňovaného poddruhu vydechl naposledy 19. března 2018 ve věku 45 let, což rozhodně není málo. Pokud vezmeme data jiných jedinců tohoto poddruhu, tak Sudán patří mezi kmety. Nasima zemřela ve věku 27 let, Saudovi bylo 33, Nola ze zoo v San Diegu se dožila 41 let a Angalifu 42. V podkladech organizace Save the Rhino se u tohoto poddruhu udává věk přesahující půl století.

Sudán byl odchycený v oblasti Shambe v jižním Súdánu dne 19. listopadu 1973 a přesunut do Dvora Králové, kde se stal otcem samic Nabiré a Nájin. Už to samo o sobě byl úspěchem, který pronikl na stránky světových médií. Je velmi pravděpodobné, že jeho odchycení mu zachránilo život, v zemi vládlo bezvládí a pašerácké a pytlácké gangy se „postaraly“ o vybití nosorožců v celé oblasti. Na vině je několik příčin. Tím nejčastěji zmiňovaným důvodem lovu nosorožců je mýtus, že prášek z rohů, mající stejné složení jako lidské nehty, je zázračným lékem například na problémy s potencí. Doporučení, ať si postižení jedinci okusují nehty, by se evidentně minulo účinkem.

Zároveň se rohy používaly jako rukojeti tradičních jemenských dýk džambií a v neposlední řadě je na vině zvyšující se tlak postupující lidské civilizace a změny ekosystému.

Po dlouhých a náročných přípravách došlo v roce 2009 k převozu posledních čtyř reprodukce schopných jedinců z Česka do Afriky, leč nikoliv do Súdánu, ale do bezpečnější Keni. Sudán znovu ucítil africké slunce. Přestože byla zvířata z bezpečnostních důvodů hlídána a dostávala doplňkové krmivo, k zabřeznutí žádné ze samic nedošlo. A čas běžel.

... smrt

„Sudán byl v posledních měsících pod neustálým veterinárním dohledem kvůli komplikacím spojeným s jeho vysokým věkem, které vedly k degenerativním změnám svalů a kostí doprovázeným rozsáhlými lézemi na kůži. Jeho zdraví se výrazně zhoršilo v posledních 24 hodinách, kdy se nebyl schopen postavit. Veterinární tým složený ze zástupců Safari Parku Dvůr Králové, Ol Pejeta Conservancy a Kenya Wildlife Service se proto rozhodl neprodlužovat jeho utrpení a přistoupil k eutanázii,“ píše se ve dnes vydané tiskové zprávě. V praxi to znamená, že zmizela poslední možnost přirozeného početí tohoto nejohroženějšího savce světa. Existuje ještě šance na oplodnění samic zamraženým spermatem.

„Sudán byl posledním nosorožcem bílým severním, který se narodil v divočině. Jeho smrt je krutým symbolem lidské přezíravosti k přírodě a zarmoutila všechny, kdo Sudána znali. Není ovšem důvodem k tomu, abychom se vzdali. Měli bychom využít jedinečné situace, kdy mohou být nejmodernější buněčné technologie využity pro ochranu kriticky ohrožených zvířat. Může to znít neuvěřitelně, ale s využitím nově vyvíjených technologií by dokonce i Sudán ještě mohl mít potomky,“ uvedl v tiskové zprávě ředitel dvorského Safari parku Přemysl Rabas.

... a život po smrti

Člověk se zasloužil o vyhubení nosorožců, člověk by měl situaci zachránit. Jenže jak, když poslední samec uhynul a nosorožci stejně jako všichni ostatní savci potřebují ke zrození nového života otcovské sperma? Vědcům se podařilo odebrat nosorožčí sperma severního poddruhu, které zamrazili a následně učinili pokus s velmi nejistým výsledkem. Oplodnili deset vajíček a u sedmi z nich proces, tedy splynutí spermie z vajíčkem, dopadl úspěšně. Tím se zásadním způsobem posunula šance mít „nosorožce ze zkumavky“. Podobně jako u lidí se malý nosorožec nenarodí „ve zkumavce“, ale bude ho muset donosit náhradní matka. Jen bude z blízce příbuzného poddruhu – nosorožce bílého jižního (Ceratotherium simum simum). Těch je kolem 20 000, zatímco severní poddruh, kam patřil i Sudán, je v zásadě evolučně mrtvý. Šance na záchranu, byť pranepatrná, tu však přece jen je. Světlo na konci tunelu ukazuje úspěšně opakovaná reprodukce nosorožců pomocí umělé inseminace. Má to ovšem své „ale“. Odborný časopis Theriogenology vydal v roce 2009 článek First successful artificial insemination with frozen-thawed semen in rhinoceros, v němž se mimo jiné píše: „Druhý pokus (první pokus nevyšel, pozn. autora) provedený s inseminační dávkou 500 × 106 pohyblivých buněk měl za následek těhotenství a narození zdravého potomka.“

Ovšem pozor, v tomto případě se jedná o porod nosorožčího mláděte, jež pochází ze zmrazeného spermatu jižního poddruhu, přičemž matka byla také „jižanka“, takže šlo o umělou inseminaci v rámci jednoho podddruhu. Mládě ze spermatu samců severního poddruhu zatím světlo světa nespatřilo. Ale vědci stále doufají.

První úspěšná umělá inseminace u nosorožců byla hlášena v roce 2007. Tehdy nešlo o mražené, ale čerstvě odebrané sperma. Zabralo i sperma zamražené. U „seveřanů“ se podařilo oplodnit vajíčka. Naděje stále doutná.

Nosorožec, tygr, panda – vlajkové druhy

Několik organizací se spojilo, aby zachránilo poddruh ikonického zvířete, které si ochranu bezesporu zaslouží. Takzvané vlajkové druhy tvoří takřka vždy snadno rozeznatelní savci, jako je tygr, panda nebo slon. Díky jejich známosti se stávají vděčným tahákem pro záchranu celých ekosystémů – není možné chránit jednotlivé druhy, aniž by se chránilo jejich životní prostředí. Není možné chránit pandu, aniž by se braly v potaz bambusové lesy, tygra nelze znovu vysadit do míst, kde nebude dostatek jeho přirozené potravy. Zoo ve Dvoře Králové vynaložila extrémní práci, čas, vědeckou erudici i prostředky v naději, že se povede zázrak. Sáhla dokonce k plánům nosorožčí hybridizace (zabřeznutí v rámci dvou poddruhů – nosorožce tuponosého severního a jižního), jen aby byl alespoň částečně zachován genofond. Rigidní ochránci čistoty genofondu podobné postupy odsuzují, nicméně méně čistý poddruh je pořád více než žádný. Mimo jiné i díky práci na záchranném projektu a díky ikoničnosti nosorožců se více ví o jejich kritickém stavu.

Sudán v tom není sám

Laik jednotlivé poddruhy nosorožců od sebe nerozezná a vlastně si ani neuvědomuje, proč je potřebné je chránit. „Byl jsem v Africe a nosorožců je tam dost,“ zaznělo v jedné diskuzi. V podobné situaci je například ara škraboškový (Cyanopsitta spixii), který ve volné přírodě vymizel a je znám jen z lidských chovů, nebo nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus sondaicus). Podle údajů WWF z roku 2016 žije na Jávě v národním parku Ujung Kulon posledních 63 jedinců a podle posledních zpráv jejich počet pomalu roste. V případě zvířat se dají získat peníze v rámci sbírek, v případě rostlin je to mnohem těžší, neboť se nejedná o tak atraktivní záležitost. Píchoš Woodův (Encephalartos woodii) je veřejnosti neznámý druh cykasu z čeledi zamiovitých, který podobně jako ara škraboškový nebo nosorožec tuponosý severní už nemá své přirozené rozšíření. O to více se zvedá jeho cena mezi pěstiteli a sběrateli. Několikacentimetrové odnože stojí desítky tisíc dolarů.

Mnohem lépe se propaguje ochrana slonů nebo nosorožců než třeba strašilky humří (Dryococelus australis). Ta už byla považována za vyhubenou, leč naprostou náhodou byla roku 2001 znovuobjevena – šlo o pouhých 24 jedinců. „Po dalších dvou letech tam ochránci přírody odebrali čtyři jedince jako základ chovu v lidské péči. Bez nadsázky šlo o vůbec nejvzácnější hmyz na světě. Jeden pár byl svěřen soukromému chovateli, druhý zoo v Melbourne. A právě tento druhý pár, pojmenovaný příznačně Adam a Eva, se stal zakladatelem populace strašilek humřích, chovaných v lidské péči. Postupně se podařilo dosáhnout, že dnes jsou těchto strašilek v zoo v Melbourne a nejnověji i v zoologických zahradách v San Diegu, Torontu a Bristolu již tisíce,“ napsal ředitel pražské ZOO Miroslav Bobek. Jenže podporovat záchranu strašilek a záchranu nosorožců, to je úplně jiná liga.

Sice se říká, že naděje umírá poslední a v případě nosorožce tuponosého severního stále existují samice a zamražené sperma. Jenže situace u tohoto poddruhu ukazuje, že už překročil Rubikon své existence. I kdyby se zázrak zabřeznutí povedl, museli by se nosorožci potýkat s dalším problémem – příbuzenskou plemenitbou a snižováním genetické variability. „V malých populacích mizí genetická variabilita a narůstá homozygotnost, což se většinou projeví inbrední depresí nebo vyštěpením smrtících genů. Zoologové se proto snaží zjistit, kdy populaci hrozí vymizení a jak řídit rozmnožování zvířat v zajetí tak, aby pářením nepříbuzných zvířat byla zajištěna genetická variabilita,“ napsali Kateřina Hamanová a Vojtěch Hruban v časopise Vesmír. Jenže v případě tohoto poddruhu opravdu není kde brát. A je fér přiznat, že za koncem tohoto příběhu je potřeba hledat člověka.