Nepotřebujeme už ani přistěhovalce ani otroky: levnou pracovní sílu dodají roboti, dokládá věda

Nezaměstnanost vlivem příchodu robotiky není žádnou pověrou – ztráty pracovních míst vlivem mechanizace sahají minimálně do příchodu knihtisku. Všechny vlny automatizace však doposud nakonec vyústily ve vznik více pracovních míst, než kolik původně existovalo. Po širokém příchodu robotických dělníků v příštích dvou dekádách se však mnozí obávají přerušení tohoto trendu a vzniku stamilionů nezaměstnaných. Poprvé v historii totiž může nastat situace, kdy se roboti zvládají sami opravovat, a kdy jejich inteligence zastává nejen manuální práci, ale i práci hlavou. Lidé se však prý přesto nemají čeho bát.

Novináři i dělníci na dlažbě?

Pokud se potvrdí závěry slavné oxfordské předpovědi a Bank of England, v roce 2034 by mohlo být až 47% dnešních pracovních míst zabráno roboty. Neplatí to pouze pro řidiče nebo dělníky – ohroženi jsou například i novináři. I když nikdo nemá křišťálovou kouli, předpokládá se, že automatizace není ani přehršle náročným vědeckotechnickým oříškem. Respektive, na vznik stále lepších a chytřejších robotů jistě padnou statisíce kreativních člověkohodin, příchodu robotů dělníků, robotů zahradníků nebo robotů novinářů ale nebrání žádný nepřekonatelný jev. Jedná se jednoduše o pouhou otázku času.

Pro automaty navíc mluví velmi silná poptávka pumpující peníze do vývoje. Na první pohled má totiž robotizace pro ekonomiku jasné výhody, kapitalismus totiž potřebuje možnost expanze, a robotizace jako faktor méně závislý na lidských dělnících, to může snadno nabídnout. Doposud byla podobná míra expanze možná jenom při vysoké porodnosti původní populace (ta však nesvědčí do karet bohaté společnosti, takže se postupně s bohatnutím snižuje) nebo migraci levné pracovní síly z méně bohatých států, popřípadě naopak outsourcování výroby do méně bohatých států.

Kdo bude nakupovat, když nikdo nebude vydělávat?

Na pohled druhý se však už objevuje konflikt: budou-li totiž stamiliony lidí bez práce, kdo si nové produkty vlastně koupí? Dojde-li na podobné ultimátní rozdělení chudých na bohaté, hrozí kolaps nynějšího ekonomického systému a fatální společenské nepokoje, které by dost možná neskončily dobře ani pro jednu z obou sort lidí. Tento logický problém automatizace vypíchly už Marxovy traktáty, jak už to však chodí, podle konzultační společnosti BCG je robotizace práce nevyhnutelná. Spasí nás však možná skutečnost, že ani robotická revoluce nebude dopředu plánovaná.

Nejrychleji podle zprávy roboty z exportních ekonomik přijímají východoasijské státy jako Jižní Korea, Taiwan či Thajsko. Míra jejich adopce robotů je tak vysoká, že zatímco v průměru hrozí ona polovina zabraných míst až na rok 2034, v Jižní Koreji tento scénář může snadno nastat o dekádu dříve. V závěsu za nimi jsou Spojené státy, Čína nebo Rusko. Na průměrné míře se umístila Austrálie, Německo, Polsko a Česká republika. Většina západní Evropy pak, paradoxně, skončila v robotizaci nejhůře. Důvodem v rychlosti přijímání přitom není chytrost nebo vizionářství států, ale ironicky především odlišná ochrana práv pracovníků – státy s vysokou tradicí odborů a souvisejících práv se do robotizace nehrnou, riskovaly by totiž své vlastní kodexy práce.

Robotika vs. demografie

Jednotlivé země se liší v přijímání automatizace práce, černé scénáře však v praxi možná nebudou tak rychlé, jak mnozí předpovídají. Aby totiž nahrazení poloviny lidstva roboty nastalo tak brzy, museli bychom pozorovat mnohem masivnější investice do vývoje. Btvšak robotika ekonomicky stoupá, nejde o nikterak raketový vzestup. Roborevoluce v práci tak zcela jistě nastane, než se však projeví negativní důsledky na nezaměstnanost, nejspíše bude soupeření mezi státy naopak šroubovat navýšení pracovních míst – vznikne totiž poptávka po nových továrnách, více inženýrech opravujících roboty i lidech, kteří na to celé budou dohlížet. Co ale nastane potom, až roboti skutečně nahradí většinu lidí?

Scénářů, jak se s problémem poprat, je samozřejmě více – někdo vidí šanci v redistribuci skrze garantovaný univerzální příjem, jiný hledá spásu v plánované ekonomice, a další naopak předpokládají nárůst konkurenčního prostředí a podnikatelských příležitostí popřípadě nárůst ceny služeb a kreativní práce, kterou roboti ještě nezvládnou. Možností je i tlak na expanzi mimo Zemi. A existují samozřejmě i katastrofické scénáře, kdy robotizace přivodí kolaps společnosti. Nejreálnější je však šance, že každý ze států zkusí své vybruslení z krize trochu jiným způsobem, a ten který uspěje nejlépe, bude v další generaci inspirací pro ostatní.

Zřejmě nejpřekvapivější vliv robotizace však nakonec nebude na ekonomiku, ale demografii společnosti. Populační krize související s úbytkem obyvatel, které dnes čelí především Evropa, má totiž převážně ekonomické příčiny. Čím bohatší, zabezpečenější a svobodnější nějaké území je, tím pro důchody, potřebu vzdělání i investice do potomstva klesá potřeba mít dětí. Potomstvo je totiž tradičně způsob, jak se zabezpečit na stáří. V oblastech bez dobré zdravotní péče, bez důchodového systému, ale za to s řadou bezpečnostních rizik, je proto vyšší porodnost přirozenou kompenzací vyšší úmrtnosti a absence "záchranných sítí".

Svět bez dětí?

Naopak v bohaté společnosti je pro rodiče, často kvůli vlastnímu studiu a kariérám začínající s rodinou v pozdějším věku, výhodnější mít pouze jedno či dvě děti, které náležitě zaopatří skrze investice do studia. Po příchodu robotizace bude takový trend ještě silnější v každé robotizované ekonomice, zvláště pokud dojde i na předpovědi tušící prodlouží délky života. V konečném důsledku to znamená jediné - přirozený úbytek populace bez negativních ekonomických vlivů. Pokles počtu lidí na Zemi by samozřejmě nepřišel ze dne na den, a nebude univerzálně platit pro všechny státy a situace. Scénáře, podle nichž v roce 2100 bude na planetě žít 12 miliard lidí, však mohou tou dobou vyznít notně absurdně.

Ladislav Loukota