Nejděsivější justiční omyly: Zelená míle v reálu

Kouzelně magické oscarové drama Zelená míle z roku 1999 dodnes okupuje nejvyšší pozice nejoblíbenějších a nejlepších filmů všech dob.

Příběh o tajemném odsouzenci na smrt však krom dokonalé zápletky i režie znovu připomíná téma vězňů odsouzených za pochybných okolností k trestu smrti. Připomeňte si proto osudy dvou mužů, kteří se v nesprávný čas ocitli na nesprávném místě a zaplatili za to cenu nejvyšší.

Cameron Todd Willingham

Požár rodinného domu Camerona Willinghama si v roce 1991 vyžádal životy jeho tří dcer, dvouleté Amber Louise a dvou jednoročních dvojčat Karmon Diane a Kameron Marie. Willington z domu unikl pouze s mírnými popáleninami, jejich matka tou dobou nakupovala. Nedlouho poté byl Willingham zatčen, obviněn z trojnásobné vraždy a navzdory chybějícímu motivu i tvrzení jeho manželky, že by dětem nikdy neublížil, byl v roce 2004 popraven. Willinghamovi bylo nabídnuto doživotí výměnou za přiznání, avšak odmítl s tím, že je nevinný.

V prvé řadě Willinghamovi přitížilo jeho hysterické chování během celého požáru, kdy chvílemi prosil o pomoc a poté údajně působil klidně. Řada dalších argumentů však působila přinejlepším zjednodušeně, ač zároveň z Willinghama nečiní zrovna dokonalého manžela. Na jednu stranu byly negativní posudky psychologů postavené na Willinghamově drsňáckém tetování a vyvěšeném plakátu kapely Iron Maiden, na stranu druhou bylo potvrzeno, že již dříve Willingham uhodil svou manželku – ačkoliv to nenahlásila policii, obžaloba to použila jako argument údajně svědčící o bublající nenávisti.

Za to expertízy policejních odborníků v průběhu procesu skutečně původně svědčily v jeho neprospěch. Požár měl být totiž založen na více místech najednou za použití hořlaviny. To však po Willinghamově popravě vyvrátil doktor chemie Gerald Hurst s tím, že bleskové šíření ohně i vysoká teplota spalování byla dávno doložena jako realistická i bez umělého zavinění, zvláště v případě dřevostaveb.

Doslovně se k tomu doktor Hurst vyjádřil slovy: "Žádného znalého odborníka na žhářství by nenapadlo, že šlo o uměle založený požár. Byl to prostě jen požár."

Nutno podotknout, že soud oficiálně Willinghama doposud nezprostil celého obvinění, a možná kvůli nedostatku důkazů ani nikdy zcela nezprostí, pět let po popravě však jeho případ přehodnotil a došel k tomu, že pro tezi o žhářství neexistují žádné hodnověrné důkazy.

Bourneova realita aneb Historie vymývání mozku

Colin Campbell Ross

Jeden z nejslavnějších a nejkontroverznějších kriminálních případů australské historie se odehrál v roce 1921 v Melbourne. Znásilněna a uškrcena při něm byla dvanáctiletá Nell Alma Tirtschke. O rok později byl za čin odsouzen a popraven majitel baru Colin Campbell Ross... A to navzdory skutečnosti, že měl hned několik svědků tvrdících, že byl v době činu s nimi.

Případ zavražděné holčičky okamžitě upoutal pozornost veřejnosti a bulvárních médií, které přilévaly benzín do ohně spekulacemi o tom, že vrah jistě zasáhne znovu. Jak plynul čas a policie stále neměla podezřelého, ocitla se pod tlakem. Colin Ross se jako místní vyvrhel doslova nabízel.

Ani on totiž nebyl žádné neviňátko – když ho ve dvaceti letech odmítla jeho dívka, vytáhl na ni revolver a donutil ji k dalšímu setkání. Slečna to však oznámila na policii a Ross za to byl odsouzen na celých 14 dnů za mřížemi. Přesto si v roce 1921 spolu se svými bratry pořídili vinný bar, pohostili v něm ledajakou existenci a čas od času v jeho okolí došlo i na loupežné přepadení. Rossovo přátelství s nižší třídou mu v procesu rovněž nepomohlo – svědectví šesti lidí, kteří potvrdili jeho přítomnost v baru v době činu, totiž vyvolávalo pochybnosti.

Klíčovým důkazem však bylo několik blond vlasů nalezených na Rossově polštáři. Jejich analýzou se zabýval jistý odborník Charles Price. Ten v průběhu procesu po celou dobu tvrdil, že vlas nalezený u Rosse má jinou tloušťku a barvu než vlasy Almy Tirtschke, jenom aby v závěru procesu bez dalších důkazů obrátil a označil je oba za identické. Zbytek obhajoby byl postaven na tvrzení odsouzeného kriminálníka, prostitutky a věštkyně, jimž se Ross v soukromí údajně přiznal. Před popravou Ross dokonce ve vězení obdržel dopis od někoho, kdo sám sebe označil za vraha, přes protesty svých známých i svému setrvání na nevině byl však Ross 24. dubna 1922 oběšen.

Navzdory oslavám veřejnosti se i roky po případu objevovaly snahy o očištění Rossova jména. Průlom přišel až v roce 1995, kdy učitel Kevin Morgan po dvou letech pátrání v archivech objevil původní složku s oběma vzorky vlasů a vystavil je (tehdy dlouhotrvající) žádosti o analýzu DNA. Když na ni v roce 1998 konečně došlo, potvrdila, že vlasy patřily jiným osobám. O dekádu později pak australský státní návladní Rosse posmrtně zprostil všech obvinění.

Ladislav Loukota

15 věcí, které jste nevěděli o filmu Titanic