Nechutný experiment hraničící s týráním vedl k zásadnímu objevu

K přelomovým vědeckým objevům někdy vedou hodně nestandardní cesty – a pokud se na správném místě ve správný čas ocitne nápaditý člověk, může z toho těžit celý obor. A přesně to se stalo v létě roku 1822 na ostrově Mackinac v americkém Huronském jezeře.

Bizarní zranění

Kanadskému cestovali Alexisovi St. Martinovi bylo v roce 1822 pouhých dvacet let, když byl postřelen z pušky. St. Martin tehdy prodával kožešiny a nešťastnou náhodou utrpěl ránu z těsné blízkosti. Zranění bylo téměř fatální, naštěstí se však na nedaleké vojenské základně nacházel doktor William Beaumont. Ten mladíka sice ošetřil, ale velké šance na přežití mu nedával. St. Martinovi totiž v břiše zůstala otevřená rána po střele (píštěl), kterou dalších 17 dní unikalo veškeré jídlo, jež mu bylo podáváno. Nakonec začaly orgány zase fungovat, ale díra překvapivě zůstala a kůže srostla s okrajem žaludku. Mladík kvůli svému zdravotnímu stavu nicméně nemohl dál pracovat jako obchodník s kožešinami – a Beaumont vycítil jedinečnou příležitost.

Zaměstnal St. Martina jako svého asistenta a roku 1825 se jal na jeho nestandardně zhojeném žaludku dělat pokusy. Přivázal kus jídla na provázek, pomocí něhož potravu nasoukal do St. Martinovy rány. Každých pár hodin Beaumont jídlo vytáhl, aby sledoval postup trávení. Jakkoli tento proces zní nechutně, přispěl k zásadnímu poznání, že trávení je chemický, nikoli pouze mechanický proces – čili že ke zpracování jídla nedochází pouze pohyby žaludku, nýbrž chemickým působením žaludečních šťáv.

Složitý vztah, slavný odkaz

Vztah Beaumonta a St. Martina však zřejmě nebyl idylický, neboť se mladý pomocník brzy pokusil utéct z pevnosti ve státě New York, kde přebývali, do Kanady, ctižádostivý lékař však nechal svého dvorního pokusného králíka dopadnout a pokračoval v experimentech. Během necelých deseti let jich údajně provedl kolem ohromujících (a děsivých) dvou stovek a St. Martin během nich musel navíc vykonávat běžné asistentské úkony včetně sekání dřeva.

Toto soužití pokračovalo přerušovaně ještě několik let, když byl Beaumont vysílán do služeb různých vojenských posádek. Své závěry z mnoha experimentů na St. Martinově břiše nakonec Beaumont publikoval v roce 1838 a dvojice se konečně rozdělila. Přestože Beaumont svého asistenta několikrát přemlouval, aby se přestěhoval za ním do St. Louis, bývalý prodejce kožešin zůstal bydlet ve svém rodném Quebecu v Kanadě. Dožil se požehnaného věku 78 let a po jeho smrti rodina záměrně otálela s pohřbem tak dlouho, až se tělo začalo rozkládat – na provedení výzkumné pitvy, tradičně následující po smutečním obřadu, si totiž brousila nože řada lékařů.

Zato Beaumont zemřel výrazně dříve, konkrétně roku 1853 ve věku 67 let, když uklouzl po zledovatělých schodech. Revoluci v chápání trávicího procesu a vznešeně znějící titul „otec žaludečního lékařství“, k němuž přišel poměrně radikálními metodami, mu však už nikdo nevezme.

Zdroj: Science History