Nebýt ekologů, byla by dnes ozonová díra až v Česku!

Kritici teze o lidském vlivu na změny klimatu se často nechávají slyšet, že činnost člověka přece nemůže mít fatální dopad na mnohem větší klimatické systémy, popřípadě dodávají, že i kdyby tomu tak bylo, není přece možné ze dne na den změnit celou ekonomiku.

Nová studie z University of Leeds ale připomíná událost, která obě teze povážlivě nahlodává. V minulosti totiž už došlo na prokazatelně rizikové ovlivnění klimatu lidskou činností – stejně jako zázračně rychlý závod lidstva za nápravou – v případě tzv. ozonové díry. Nebýt globální cesty vstříc jejímu zalepení, mohla by tato podle nejnovějších modelů ohrožovat i naše území.

Montrealský zázrak

Na první detekci nižších úrovní ozonu ve stratosféře došlo už během 60. let 20. století, tou dobou po třech dekádách používání chlor-fluorovaných uhlovodíků v chladicích zařízeních nebo aerosolech. Teze, že právě tyto látky ničí ozon, pak byla postulována v roce 1974. Třináct let nato se prakticky celý svět spojil přijetím tzv. Montrealského protokolu, který rizikové chemické látky zakázal a přišlíbil pomoc rozvojovým státům v ekonomických ztrátách při jejich nahrazení. Díky dnešním studiím víme, že se tím podařilo zvrátit trend mizejícího ochranného ozonového obalu planety.

Od přijetí Montrealského protokolu se množství chlor-fluorované uhlovodíků v atmosféře, skupiny chemikálií, do níž patří i freony, podařilo zákazem vypouštění buď srazit na nulu nebo podstatně omezit. Poslední velká studie z roku 2006 oznámila, že sražení vypouštění rizikových chemikálií má zjevné pozitivní dopady na obnovování stratosferického ozonu. Přesto bude trvat dekády, než se antarktická díra plně zacelí.

Ozonová díra hrozí. Čím přesně?

Čím vlastně snížená míra ozonu na pólech ohrožuje život dole na Zemi? Ozon zachycuje nejrizikovější část ultrafialového záření, tzv. UVB, při jeho absenci je tak povrch vystaven mnohem vyšším dávkám, které mohou vést právě k rakovině a poškození zraku. Na jižním pólu byla detekována první ozónová díra, výkyvy v úrovni ozónu však byly později pozorovány i nad severním pólem, ale i jinde ve stratosféře.

Ozonové díry vznikají na pólech především kvůli zdejším stabilně nízkým teplotám. Na chemické úrovni se freony a další chlor-fluorované uhlovodíky po vzestupu do stratosféry vlivem atmosférických větrů rozkládají mmj. na chlór, který následně katalyticky rozkládá ozon. Ani plnohodnotná ozonová vrstva nezvládne zachytit všechno UV záření, nynější měření však ukazují na každoroční 5% až 10% pokles UV záření od roku 2000. Montrealský protokol tedy funguje, UV záření vlivem obnovující se ozonové vrsty ubývá.

Díra v nebi

Jako u všech klimatických defenziv však nejde jenom o ochranu atmosféry, ale především lidí. Odhaduje se, že nebýt přijetí Montrealského protokolu, došlo by jen v USA na 280 milionů nových případů rakoviny kůže s 1,5 milionu úmrtími a kolem 45 milionů šedého zákalu. Čísla v Evropě by zřejmě byla kvůli hustšímu zalidnění ještě vyšší.

Moderní klimatické modely v nejnovější studii University of Leeds odhalily, že kdyby nedošlo na zákaz vypouštění chlor-fluorovaných uhlovodíků, antarktická ozonová díra by se v roce 2013 zvětšila o 40 % oproti stavu v roce 1993, kdy začalo její pomalé smršťování. Krom ní by se naplno rozevřela i severní, arktická ozonová díra, jejíž hrana by v modelech mohla zasáhnout až na úroveň Dánska.

Starší modely pak předpovídají, že kolem poloviny 21. století by ozonová díra mohla dosahovat až do rovníkových oblastí. Paradoxně to jediné, co by ji trochu zpomalovalo, by bylo zvyšování průměrných teplot vlivem klimatických změn.

Srovnání přelomového Montrealského protokolu s bojem proti klimatickým změnám skrze omezení skleníkových plynů však přesto trochu pokulhává. Zatímco totiž Montrealský protokol potřeboval dosáhnout toliko snížení vypouštění konkrétních freonů a příbuzných látek, za něž bylo relativně snadné najít náhradu, srazit skleníkové plyny by si vyžádalo totální změny v podobě dopravy, energetiky i těžkého průmyslu. Přesto pozitivní vliv přijetí Montrealského protokolu ukazuje, že když lidstvo chce, může klima ovlivňovat nejen k horšímu, ale i k lepšímu.

Ladislav Loukota