Recenze Nadace: Jak se povedl nejočekávanější sci-fi seriál roku? Fanoušky Asimova dost překvapil

Fanoušci sci-fi se dočkali a po měsících čekání mohou konečně sledovat první epizody seriálu Nadace, který je inspirován stejnojmenným dílem spisovatele Isaaca Asimova. Seriál scenáristy Davida S. Goyera však dále než k inspiraci hlavní myšlenkou a některými postavami nedochází a ihned po odvysílání se diváci rozdělili na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně barikády jsou lidé, kteří předlohu neznají a přistupují k seriálu jako k ambiciózní a na pohled velmi lákavé novince. Na druhé jsou znalci předlohy, kteří se nechtějí smířit s Goyerovým přiznáním, že jeho dílo není přímou adaptací a přináší některé velmi nečekané a místy možná trochu nelogické změny.

Výchozí zápletka zůstává

Dejme stranou spor ohledně českého překladu, který by měl být i podle korespondence samizdatových překladatelů s Asimovem Základna, nikoliv Nadace. Změny, které seriáloví autoři provedli, jsou mnohem hlubší a do velké míry ovlivňují nejen průběh děje, ale i jeho samotný vývoj. Stále nicméně platí, že se divák ocitne uprostřed Galaktického Impéria a bude sledovat osud geniálního matematika Hariho Seldona. Ten je autorem psychohistorie, nového vědního oboru, který je schopný díky matematickým výpočtům určit, kdy se Impérium propadne do období chaosu a jak dlouho bude tento neutěšený stav trvat. Podle Seldona je to 30 000 let, což by se zřejmě císaři příliš nezamlouvalo. Matematik je však přesvědčený, že kdyby mu bylo umožněno postavit onu zmiňovanou Nadaci, která by shromažďovala veškeré lidské vědění, ze 30 000 let by se stal pouhý 1000letý zlomek.

Základní premisa tedy zůstala zachována a funguje pro potřeby seriálu spolehlivě. Od prvních okamžiků otevírá dostatek prostoru k politikaření, možným zradám a tím pádem i více či méně nečekaným zvratům, na které dochází, ale ne vždy zcela v souladu s knihou. Goyer do hry vtáhl teroristický útok. Zcela změnil fungování planety Terminus, kde má být Nadace založena. A změnil také systém hned tří císařů, ke kterým se Asimov ve svém díle tolik nevyjadřoval. Na druhou stranu ale musíme přiznat, že klonování císařů, fungující jako symbol stálosti celého Impéria, je velmi zajímavým motivem a vzhledem k tomu, že jednotlivé klony nejsou zcela integrální v tom, jak uvažují, může to být do budoucna jedna z nejzajímavějších věcí na celém seriálu.

Největším problémem ale je, že sledování nevyvolává příliš velké emoce a také – s přihlédnutím k tomu, že má popisovat dobu zmiňovaných 1000 let – nemotivuje k upevňování vztahů s jednotlivými postavami. A když už ano, vytrácí se z nich logika a přímočarost zpracování tak, jak je napsal Asimov. Nehledě na to, že fanoušky musí zákonitě rozdělit nejen změny pohlaví u poměrně důležitých postav, ale také změny v jejich charakterech či přístupu k hlavnímu hrdinovi. Divák nepolíben předlohou to nemusí poznat, i pro něj ale mohou být některé oblouky ztvárněním dokola se opakujících klišé, které rozhodně dobrému zážitku neprospívají.

Co by vás také mohlo překvapit, je vážnost a zarputilost většiny postav, včetně Hariho Seldona v podání skvělého Jareda Harrise. Ani s koncem druhého dílu se počítadlo narážek na pád Říma nezačne zastavovat, a když se k tomu přidají některé patosem přetékající – a navíc nepříliš dobré – dialogy, zážitek z očekávaného sci-fi díla se začne mírně rozpouštět v pomalém a těžkotonážním tempu. Co se však nedá Nadaci upřít, a bylo to zjevné už z předchozích ukázek, je výrazné vizuální ztvárnění. Na každém záběru je vidět do detailu propracovaný přístup. Někomu by se mohly jednotlivé obrazy zdát až vyumělkované, v kombinaci s retrofuturismem inspirovaným v 60. letech minulého století je ale Nadace jasně definovaným a rozpoznatelným dílem. Je jen škoda, že právě vizuální stránka zůstává tím nejvýraznějším, co jsme mohli v prvních dvou dílech vidět.