Proč si myslíme, že mají ženy jiný mozek než muži? Za všechno může pochybný experiment

Simon Baron-Cohen není jen bratrancem komika Sachy Barona Cohena, nýbrž se jedná o uznávaného klinického psychologa. Vědeckou obec zaujal především svými pracemi na téma autismu, dokonce se za rozsah svého bádání dočkal i rytířského titulu Sir. Laickou veřejnost však nejvýrazněji zasáhly jeho závěry, které mají do seriózního zkoumání docela daleko – a přesto dokonce pronikly do běžného uvažování o rozdílech mezi muži a ženami.

Přínosy na poli autismu

Baron-Cohen vytvořil tzv. empaticko-systematizující teorii, v níž využil své zkušenosti ze zkoumání autismu. V 80. letech totiž zjistil, že autisté selhávají v „teorii mysli“, jak je označována schopnost pohledu na svět očima druhých lidí. Nejde přitom jen o empatii, představu emočního prožívání jiné osoby, ale i o práci s informacemi. Malé děti kolem tří let věku, kdy se teorie mysli teprve vyvíjí, obvykle nechápou, že jiní lidé nemají stejné informace o aktuální situaci jako ony; jsou prostě příliš ve své vlastní hlavě a nedokážou se vcítit do druhého po stránce rozumu i emocí.

Když se autismus spojil s teorií mysli, poruchy autistického spektra přestaly být považovány pouze za problém na emoční rovině, nýbrž se vzal do úvahy i prvek racionality. Teorie Baron-Cohena na autismus nahlíží jako na výraznou výchylku v rovnováze mezi empatickou a systematizující dimenzí, a to právě ve prospěch systematičnosti. Potud je vše v pořádku a z hlediska zkoumání autismu se jedná o přínosný pohled na problém. Jenže Baron-Cohen se pustil i na podstatně tenčí led.

Muži jako autisti?

Svou teorii se totiž rozhodl rozšířit i na téma genderu. Mužů s poruchami autistického spektra se totiž vyskytuje mnohem více nežli žen, nejčastěji se hovoří o čtyřnásobku mužů oproti ženám. Tento zjevný nepoměr dovedl Baron-Cohena k přesvědčení, že systematizující (a tedy i do jisté míry autistická) dimenze je vlastní spíše mužům, zatímco ta empatická je charakterističtější pro ženy. Vlivné výzkumy z počátku 21. století stály za laickým rozdělením na „mužský“ a „ženský“ mozek – a leckomu dal do ruky vědecky působící zbraň na obranu genderových stereotypů.

Postupem času se však ukázalo, že původní výzkum trpěl řadou metodologických nedostatků. Rozdíly mezi mužským a ženským mozkem byly zkoumány tak, že novorozenci pouhým pohledem dávali najevo svou preferenci mezi mechanickým objektem (mobilním telefonem) a sociálním objektem (lidská tvář). Dle závěrů dávali chlapečci přednost telefonu a holčičky tváři, což byl hlavní argument pro biologickou podmíněnost genderových rozdílů. Výzkum však mohl být snadno zmanipulován a navíc byl proveden pouze na 102 dětech a jeho závěry se nepodařilo zreplikovat.

Moderní mýty

Další výzkumy však ukázaly, že je situace mnohem složitější a lidí se skutečně výrazně mužským či ženským mozkem je minimum. Touto logikou přitom nemusí tento „typ mozku“ dokonce ani souviset s genderem – může se snadno stát, že výrazně mužský mozek (tedy jednoznačně zaměřený na systematizující dimenzi na úkor empatie) bude mít i žena. Touha po pozitivisticky jednoznačných vědeckých výsledcích vedla v tomto případě k rozvoji mýtu, který se ve společnosti rychle zakořenil a není snadné ho vyvrátit.

Ještě jednou se tedy sluší zopakovat, že v současnosti neexistují skutečně podložené domněnky pro odlišný biologický základ mozku mužů a žen: Jestliže se muž vyznačuje citlivým a chápavým chováním či žena naopak inklinuje k technickým oborům, nejedná se o žádnou chybu v systému, nýbrž individuálně specifický vývoj daného člověka. Zkusme tedy odložit předsudky a přistupovat ke každému jedinci jako ke specifické osobnosti – ať je jeho biologické pohlaví či gender jakýkoli.