Mizí dnešním lidem svědomí? A kam? Rozhovor s českým psychologem!

Hostem Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti byl i tentokrát Jaroslav Maxmilián Max Kašparů, český psychiatr, teolog, řeckokatolický kněz a spisovatel.

Martina: Minule jsme mluvili o tom, že řada lidí je postižena tím, co vy nazýváte anestezií svědomí. Čas nám nedovolil věnovat se tomuto fenoménu dále, a proto bych ráda navázala. Kdo je v tomto případě anesteziologem?

Max Kašparů: Ruce anesteziologa, ale jsou to ty ruce, které nám rostou od ramen. My sami si to svědomí uspáváme, omračujeme nebo dokonce zaškrcujeme, aby nás neprovokovalo a nebudilo.

Vzpomínám na jednoho mého starého profesora, u kterého jsem stážoval. Přišla za ním nějaká žena a stěžovala si, že nemůže spát a že by chtěla nějaké léky. A pan profesor jí říká: „Nejlepším lékem na spaní je čisté svědomí.“

Žena byla velmi mladá a nebyl tam po vyšetření žádný důvod, aby nespala. Prostě nález byl nulový a nebylo tedy co řešit z hlediska odborně lékařského. Ale ona asi nemohla spát kvůli něčemu jinému a možná to bylo to svědomí.

Svědomí člověka, i když je uspané, tak se probudí ve chvíli, kdy je ticho. Víte, ticho, to není nedostatek zvuku, jak se domníváme. Ticho je prostor, do kterého vstupujeme, abychom slyšeli cosi v nás.“

Lidé jsou neustále zahaleni hlukem. Stále musí být nějaký zvuk. Přijdu domů, pustím televizi – zvuk. Jdu mezi lidi, tam se mluví – zvuk. Jdu po ulici, tak si nasadím sluchátka, aby zase byl nějaký zvuk. Protože jakmile člověk přijde do ticha, tak se to svědomí začíná probouzet.

Ono v člověku je. My nemůžeme říct, že by ho někdo neměl, ale my ho musíme stále uspávat, aby nám dalo pokoj, aby nás to svědomí netížilo.

Martina: Lidi dnes nejvíc trápí mezilidské vztahy. Mají pocit, že upadají. Nejenom v rodině, ale celkově mezi starými a mladými, mezi muži a ženami. Je to jev, který měli po všechny věky věků ve svých dobách všichni, anebo pracujeme s nějakým naprosto novým fenoménem?

Max Kašparů: Tak před lety letoucími, když čtu třeba staré povídky Raisovy nebo hraju jako ochotnický herec hry staré mnoho století, vždycky tam byly v mezilidských vztazích negativní jevy.

Bible začíná krutou bratrovraždou prvních dětí Adama a Evy. Čili ty vztahy byly vždycky špatné, ale vědělo se, že je to špatné a neříkalo se tomu prkotina.

Hledalo se řešení, které vedlo k nějakému rozuzlení a pozitivnímu vyústění. Dneska se hledá řešení v obviňování toho druhého a tím jsem s případem hotov, eventuelně já uteču do nějakého opojení a jsem s tím prostě také vyřízen.

Tady platí dvě podobná slova, která si často ve své psychiatrické praxi uvědomuju, útok a útěk. Buď ten problém řeším tím, že na tebe zaútočím anebo ten problém řeším tím, že od něj uteču. Není dobré ani jedno ani druhé, protože jestliže tě obviním, tak jedním prstem té ruky ukazuju na tebe tím ukazovákem a ty tři ukazují na mě, že já jsem trojnásobně vinen víc než ty.

A při útěku to nechám nedořešené. Ale ono mě to pronásleduje. Tady bych doporučoval, aby ti lidé ani neútočili ani neutíkali, ale aby řešili nejoptimálnější východisko pro všechny strany.

Zase bych mohl uvádět příklady z praxe a je to třeba střídavá péče u dětí. Dítě se stává obětí, je to nárazník mezi dvěma vagóny a ti rodiče v tom sporu hledají svoje vítězství. Aby okolí vidělo „já jsem v právu“.

Jsou tam soudy, to je nekonečný příběh. Léta se soudí a to dítě trpí. Útočí jeden na druhého, eventuelně to dítě to řeší útěkem. Takže ten útok a útěk najdeme v řadě případů ve vztahu mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi i mezi generacemi.

Martina: Myslíte si, že existuje nějaká situace, kdy byste třeba střídavou péči toleroval, anebo si myslíte, že ve vztahu k dítěti je to zlo?

Max Kašparů: Toleroval bych to v tom případě, pokud dítě bude v jednom bytě a budou se tam střídat rodiče. Ale ne tak, jako teď třeba u jednoho z mých klientů, kdy dítě žije jeden týden v jednom městě a další týden je v jiném městě včetně školy. Dítě se pak stává obětí.

Právo bylo naplněno, právníci můžou být v klidu, protože je to košer, je to čisté. Ale pro dítě je to strašná obtíž, protože má jednak vlastního otce a matku, ale potom ty rodiče mají ještě své další partnery, které střídají, takže ono má řadu nevlastních tatínků a maminek a babiček a dědečků…

Martina: Vy minule říkal, že rodiče jsou nevěrní svým rodičovským povinnostem. Jak si mám toto přeložit?

Max Kašparů: Nedávno jsem četl desatero tatínka, a to začíná: „Povinností otce je milovat matku svých dětí“. To jako to první základní a od nich se potom odvozuje to další, že otec má být maximálně s dětmi – druhé přikázání pro otce. Třetí přikázání – otec má doprovázet své děti a spíše povzbudit než trestat. A je to tam tak krásně napsané, že bych to dal jako rodičovskou povinnost.

Proč muži opustili svou roli a jak by se ta vlastně dala definovat? Co je nepřirozenější věcí ve vztahu? Jak zlepšit uvadající vztah a koho si k tomu pozvat? (Tím třetím členem do party budete určitě překvapení). Proč jsme dostali dvě uši a jen jedna ústa? Víte, co je hlavní příčinou toho, že muži dětinští? Přečtete si celý rozhovor