Mars byl obětí cunami o výšce 120 metrů!

Ačkoliv je dnes synonymem vyprahlé pouště, Mars si zřejmě v počátcích své existence užíval velkých povrchových moří. Ukázaly to údaje nasvědčující hned několika prehistorickým tsunami. Krom minulosti Rudé planety naznačují rovněž místa přistání budoucích výprav hledajících někdejší přítomnost života.

Voda vs. Mars - 2:0

Existenci velkých rezervoárů vody na Marsu předpokládali lidé po dekády, ne-li staletí. Teprve až přílet prvních automatických sond v 60. letech 20. stoleté zchladil optimistům žáhu. Mars byl vyprahlou mimozemskou Saharou a jenom mírné polární čepičky naznačovaly, že tomu tak nebylo navždy. Záplava pesimismu, která ovládla chápání planety na příští půlstoletí, však přesto byla poněkud přehnaná.

Již delší dobu je z geologických struktur evidentní, že Mars musel v minulosti přece jenom nějakou vodou disponovat. Vyprahlé útvary působící jako koryta řek však doposud nebyla skutečně hodnověrným důkazem – tím víc, čím je z měsíců plynných obrů evidentní, že geologické změny mohou vyvolávat i jiné látky než jen voda. Samozřejmě, přítomnost tekuté vody na Marsu byla rovněž definitivně prokázána loni, namísto oceánů však jde jenom o slabý pramínek tekoucí jenom díky kombinaci specifického tlaku a vysoké salinity vody.

Důkazy marťanského tsunami jsou tak první skutečně vážná výpověď o přítomnosti oceánů, nikoliv jenom řek na povrchu antického Marsu. Došel k tomu alespoň tým pod vedením Alexe P. Rodrigueze z Planetary Science Institute spolu s jejich kolegy z Cornell Univesity. Vědci analyzovali celou řádku fotografií a údajů pořízených sondami Mars Reconaissance Orbiter a Mars Global Surveyor. Tím však zjištění teprve začala.

Kde hledat život

Na snímcích skrze infračervenou kameru a výškových údajích daných laserovým výškoměrem odhalili dvojici impaktních kráterů, jejichž dopad před třemi miliardami let vyvrhl na pevninu obrovské množství sedimentů a navždy se podepsal na tváři Rudé planety. Odhaduje se, že vlny po prvním nárazu dosahovaly až 120 metrů a zakously se hluboce do vnitrozemí.

Podstatná se totiž ukázala především skutečnost, že mezi oběma dopady byl odstup několika milionů let. Mezi nimi začal Mars mnohem více chladnout a někdejší oceány tak počaly zamrzat. Zatímco první tsunami totiž zasáhla hlouběji, druhá byla daleko homogennější a dříve se proměnila do ledové břečky, která nedosáhla tak daleko do nitra pevniny.

Stamiliony poté zbytek vody buď prosákl níže pod povrch, než unikla mimo planetu, přítomnost sedimentů blízko kráterů však dává unikátní náhled do minulosti Rudé planety – a co víc, naznačuje jak její detailní historii, tak místa budoucího hledání stop života. Tsunami totiž musela na pevninu vyvrhnout nejen vodu, ale chemikálie nezbytné pro vznik života či živoucí organismy samotné. Sever Marsu se tak snadno může stát budoucím rájem planetárních archeologů – a také místem, kde se dozvíme více o počátcích vzniku planet jako takových.

Ladislav Loukota