Proč se lenochodi hýbou tak pomalu? Jde o překvapivě chytrý evoluční mechanismus

Pokud jste viděli animovaný film Zootropolis z roku 2016, jistě vám utkvěla v paměti scéna s lenochody na úřadě. Každopádně si však dokážete představit, že řešit cokoli s takto nepochopitelně pomalými živočichy je téměř nemožné. Kde se však vzala vlastnost, jež je pro lenochody tak typická, že byli podle ní i pojmenovaní?

Specifické prostředí lenochodů

Jakkoli se může pomalost lenochodů zdát jako evoluční nevýhoda, opak je pravdou. Prehistoričtí předchůdci dnešních lenochodů vážili až několik tun a většinu času trávili na zemi. Často stáli pouze na zadních nohou a živili se listy na stromech. To se postupem evoluce ukázalo jako poměrně nefunkční, a tak došlo ke dvěma zásadním změnám: velikost lenochodího těla se zásadně zmenšila, což jim v důsledku umožnilo trávit naprostou většinu života přímo na stromech.

Dnešní lenochodi skutečně slézají na zem pouze v případě, že si chtějí odskočit na velkou. Jinak jim však stromy poskytují nejen dostatek vegetariánské stravy, ale i úkryt před predátory, kteří se většinou pohybují po zemi. Vyšší stromová patra v pralesích střední a jižní Ameriky, kde se lenochodi obvykle vyskytují, však nejsou zrovna prostředím, kde by zvíře potřebovalo bleskové reflexy k přežití. S tím souvisí i nízké výživové hodnoty rostlinného jídelníčku. Aby měl lenochod dost energie, stačí mu sníst opravdu velké množství rostlinné potravy. Proto se lenochodi adaptovali na tyto podmínky a jejich metabolismus je velmi pomalý.

Dokonalost sama

Mezi savci se jedná o výrazné unikum, neboť se tato třída obratlovců vyznačuje horkokrevností – tedy schopností regulovat svou tělesnou teplotu na rozdíl od studenokrevných živočichů (například hmyzu či plazů). Lenochodi jsou tzv. heterotermní, tedy stojící na pomezí horkokrevnosti a studenokrevnosti – podle aktuální situace dokážou udržovat svou tělesnou teplotu, zároveň jsou však velmi závislí na prostředí.

Ráno obvykle vylézají k vrcholkům stromů, aby se ohřáli slunečním svitem; ale když začne slunce pálit až moc, schovají se do příjemného stínu stromoví. V přirozeně teplém prostředí amerických pralesů nemusejí vynakládat tolik energie na zahřátí svalů jako většina savců, a tak se mohou spokojit i s kaloricky nepřejícími podmínkami života na stromech. Dalo by se říci, že se lenochodům podařilo evolucí obsadit prostředí, v němž jsou za cenu určitých tělesných specifik v relativním bezpečí. A samozřejmě také v klidu.

Bylo by však chybou považovat lenochody za líné. Spí totiž „pouze“ 10 hodin denně, což ve srovnání s mnoha jinými obyvateli pralesa není nic nestandardního. Život na stromech navíc obalil jejich přední končetiny výraznou svalovou hmotou, zato ty zadní, při lezení po větvích využívané jen málo, jsou o poznání slabší. Jakkoli to tedy není na první pohled patrné, i tak specifické zvíře jako lenochod je evolucí vytvarované přesně do tak dokonalé podoby, jakou potřebuje k přežití.