Kráska, která byla na Měsíci dávno před Armstrongem, a dokonce tam poprvé fotila

V únoru si kosmonautika připomíná jedno důležité výročí – sovětská automatická meziplanetární sonda Luna 9 jako první provedla přistání na mimozemském tělese ve známé historii, když pomocí brzdicích motorů dosedla do měsíčního prachu.

Program Luna začal v roce 1959 a před Lunou 9 se k Měsíci vydalo hned osm sond, přičemž už Luna 2 se v září 1959 dostala na povrch Měsíce. Ovšem šlo o dopadovou sondu, stejně jako v případě například Luny 5, 7 nebo 8, tedy na něm nepřistála, nýbrž do něj narazila vysokou rychlostí. Proto je primát prvního opravdového mimozemského přistání přiznáván právě Luně 9.

24 sond se jménem Luna

Celkem se k Měsíci mezi lety 1959 až 1976 vydalo dvacet čtyři sond se jménem Luna. Některé jej jen fotografovaly a natáčely, dvě vysadily Lunochod 1 a 2, několik dalších jich dokonce přivezlo zpět na Zemi vzorky měsíční půdy a jiné se staly jeho oběžnicemi.

Luna 9, která je někdy označována i jako Lunik 9 či jen prostým číslem 01954, se do historie kosmonautiky zapsala nejen prvním extraterestrickým přistáním, ale také poslala na Zemi první detailní fotografické snímky jeho povrchu.

Navíc ještě dokázala, že přistání na Měsíci je možné, což se z dnešního pohledu zdá jako banální poznatek. Jenže ještě v polovině 60. let někteří vědci zastávali tezi, že měsíční povrch je tvořen jemným prachem, který se chová jako tekutý písek na Zemi. Obávali se, že jakékoliv těleso, které by se pokusilo přistát, bude pohlceno a ponoří se do prachových hlubin.

Měkké přistání na Měsíci

Automatickou sondu Luna 9, jejíž typové označení znělo E-6M, vyprojektovala Centrální konstrukční kancelář experimentálního strojírenství CKBEM sídlící tehdy na kaliningradském předměstí Moskvy. Vlastní stavbu pak dostala na starost Lavočkinova konstrukční kancelář. Základ sondy stabilizované ve třech osách tvořily kulová nádrž s okysličovadlem, nádrž na palivo a raketový motor, jež byly spojeny s přetlakovou sekcí. Tu vyplňovaly řídicí elektronika, kamerový systém, vědecké přístroje, chemické baterie a další příslušenství potřebné k letu, přistání i vlastní výzkumné činnosti.

Sondu vynesla do vesmíru čtyřstupňová nosná raketa Molnija-M z kosmodromu Bajkonur. Stalo se tak 31. ledna 1966. Ještě před startem se však vyskytla závada na spektrometru záření gama, technici jej tedy vypojili, jelikož nebylo v jejich silách problém rychle vyřešit. Start už proběhl hladce, během letu sonda provedla podle pokynů ze Země dvě korekce dráhy.

Ta druhá se uskutečnila asi 8300 km nad povrchem Měsíce. Poté už došlo na přistávací fázi, během níž raketový motor sondy udržoval rychlost klesání kolem hodnoty 2,6 km/s. Těsně před dosednutím motor zvýšil tah, zpomalil klesání na několik metrů za sekundu, ihned poté se oddělil vlastní kulový přístrojový modul chráněný nafouknutým obalem a měkce přistál na měsíčním povrchu. Psal se 3. únor 1966 a hodiny ukazovaly 19 hodin 45 minut a 45 sekund středoevropského času.

Sonda vážila kolem 100 kg

Luna 9 přistála v západní části Oceánu bouří nedaleko kráteru Cavalerius a místo dosednutí dostalo pojmenování Planitia Descensus. Po dosednutí se oddělil od výzkumného modulu ochranný nafukovací obal. Hermeticky uzavřený modul vážil kolem sta kilogramů a obsahoval zdroj energie, kamerový systém i detektor radiace nebo mechanický analyzátor půdy. V průměru měl přes půl metru a byl vybaven čtyřmi stabilizačními lopatkami. Ty se po oddělení obalu rozevřely jako okvětní lístky a fixovaly tak polohu modulu na povrchu Měsíce. Zároveň se rozvinuly i antény o délce 1,2 m a vysunula se dvě tyčová ramena o délce 1,5 m, která nesla analyzátor půdy a hustoměr.

V řídicím středisku na kaliningradském předměstí Moskvy se už těšili na první fotografické záběry z Měsíce, ale museli si ještě počkat. Slunce totiž mělo špatnou polohu, proto se Luna 9 ozvala až druhého dne. Celkem se uskutečnilo šest komunikačních relací v celkové délce 8 hodin na 5 minut. 6. února se pak sonda nadobro odmlčela. Díky nasnímanému obrazovému materiálu vznikly tři krátké filmy měsíční krajiny, jež zachycují bezprostřední okolí modulu. Záběry umožňovaly zkoumat i milimetrové podrobnosti měsíční půdy.

Mise s překvapením

Překvapujícím faktem ovšem je, že snímky z Luny 9 neuveřejnily jako první sovětské úřady, ale vědci z radiové observatoře Jodrell Bank nacházející se v Anglii. Ti totiž monitorovali činnost Luny 9 a zjistili, že vysílá signály v identickém formátu, jaký tehdy používal mezinárodní systém Radiofax, jenž sloužil pro radiový přenos monochromatických snímků. Redakce novin Daily Express, která také využívala Radiofax k přenosu fotografií, do observatoře urychleně dodala přijímač, pomocí něhož byly snímky ze signálů Luny 9 dekódovány a rozletěly se do celého světa.

Zůstává otázkou, proč sovětští konstruktéři použili pro přenos snímků komunikační standard, který byl mezinárodně volně přístupný a využívalo jej velké množství mediálních i jiných institucí. Stanice BBC dokonce spekulovala, že to Sověti udělali úmyslně, aby ohromili svět a i bez vlastní propagandy předvedli vyspělost sovětské kosmonautiky.

Sonda kromě fotografování svého okolí provedla i několik dalších experimentů. Pomocí malého raketového motorku vyzkoušela pevnost půdy, měřila tepelný tok od povrchu Měsíce, přetížení při přistání sondy i intenzitu korpuskulárního záření. Především však dokázala, že Měsíc má pevný povrch, a tudíž je na něm možné přistání kosmických lodí s lidskými posádkami.

DP