Existoval král Artuš? Slavná legenda se částečně zakládá na pravdě

Existoval skutečně Artuš? Je jasné, že spousta kouzelných detailů vyskytujících se v příbězích o legendárním anglickém králi zřejmě pravdivá nebude. Je však možné, aby se jeho romantizovaná podoba zakládala na příbězích opravdového ostrovního panovníka? Odpověď je nepříjemně složitá – a obsahuje několik ano, ale i ne.

Romantizovaný Artuš

Po opuštění britských ostrovů Římany na začátku 5. století využili slabosti ostrovních obyvatel dobyvační Sasové, tedy germánské kmeny sídlící na pobřeží Severního moře. Nastalo několik století bojů o britská území, z nichž se však mnoho písemných pramenů nedochovalo. Artušovo jméno se objevilo kupříkladu v jedné historické básni, původem zřejmě z 8. století – avšak kromě samotné zmínky není jasné, kdo onen Artuš byl. Postava však neunikla pozornosti kněze Geoffreyho z Monmouthu, který během 12. století sepsal několik vlivných děl o britských dějinách.

Nejznámějším z nich jsou Dějiny britských králů, v nichž je Artuš hlavní postavou. Vedl totiž obranu Británie před Sasy a podařilo se mu ostrovní říši zachránit. Tato kniha obsahuje i Artušova rádce Merlina a manželku Guineveru, další legendární postavy, věci a místa (Excalibur, Kamelot, Svatý grál, Lancelot…) ale přibyly až v dílech dalších autorů. Geoffrey neváhal kombinovat dochované historické údaje s ústně tradovanou mytologií, a tak se jeho postavy věnují nejen skutečným státnickým povinnostem, ale také bojují s nadpřirozenými monstry.

Francouzský překlad této knihy vedl k ještě větší romantizaci artušovské legendy (či, lépe řečeno, v té době už artušovského mýtu) a míra nadpřirozenosti se ještě zvýšila. Z rádce Merlina byl čaroděj, Artušovým sídlem byl hrad Kamelot obsahující Kulatý stůl, u něhož si byli všichni udatní rytíři rovni, a tak dále. Za většinou z těchto úprav stál francouzský básník Chrétien de Troyes. Dosavadní informace o králi Artušovi pak shrnul anglický rytíř Sir Thomas Malory ve vlivném románu Artušova smrt. Dílo z 15. století obsahovalo většinu do té doby známých artušovských příběhů a stalo se základem pro pozdější fikce – literární i filmové variace, které známe dnes.

Potřeba ideálů

Artuš v podobě, jaká se posledních téměř 1 000 let utvářela, tedy s největší pravděpodobností neexistoval. Jeho základní rysy však možná vznikly podle skutečných postav – nejčastěji se hovoří o vojevůdci jménem Ambrosius Aurelianus. Jednalo se o potomka římské posádky, který vedl britskou obranu proti saským nájezdníkům v řadě bitev; nejvýrazněji v bitvě na Mons Badonicus, odehrávající se na neznámém místě na přelomu 5. a 6. století. Útržkovité informace o této bitvě způsobily, že bylo vedení britských vojsk o pár století později připisováno právě Artušovi. Ambrosius Aurelianus se však díky vojenským úspěchům i schopnosti vypořádat se s pro-saskými zrádci na britské půdě stal anglickým králem.

Tím to však nekončí. Kupříkladu legendární britský král jménem Arvirargus údajně žil v 1. století a po dobytí Irska se vrátil domů a oženil se s krásnou Gewissou; podobnou posloupnost úspěchů zaznamenávají i artušovské legendy (samozřejmě v souvislosti s Guineverou). Další figurou je Magnus Maximus, římský důstojník na britském území ve 4. století, který se nezákonně prohlásil za císaře a táhl s armádou přes Galii s cílem dobýt Řím; právě takové výboje se později nacházely v Artušových plánech také. A nakonec Cassivellaunus byl vojevůdce z 1. století, jehož území bylo napadeno, protože odmítl Římu platit desátky. Téměř se mu podařilo římskou armádu i porazit, jenže byl zrazen svým synovcem – a přesně toto se přihodilo také Artušovi.

Zdá se tedy, že velká část Artušových skutků – alespoň těch nezahrnujících kouzelné meče a dámy z jezera – vycházela z toho, co v předcházejících staletích vykonali různí vojevůdci a panovníci působící na území britských ostrovů. Z historických úryvků se podařilo kronikářům sestavit velmi idealizovanou verzi hrdiny, po níž každý národ touží. Artuš se dokázal vypořádat s nepřáteli, dobýt srdce krásné a ušlechtilé ženy i podnikat dobrodružné výpravy se svými přáteli. Kdo by takového panovníka ve svých národních dějinách nechtěl?