Když rodiče selžou: jak poznat citovou deprivaci

V kinech aktuálně můžeme vidět drama Narušitel systému, které už stihlo zaujmout mnoho festivalových diváků. Sledujeme v něm devítiletou holčičku, která zcela nezvládá své emoce, těžko si buduje vztahy s dospělými i vrstevníky a kvůli její nepřizpůsobivosti ji ze všech dětských domovů i pěstounských rodin vyhazují. Stává se „narušitelem systému“ – člověkem, který se vymyká možnostem, jimiž sociální služby pomáhají znevýhodněným. Co jsou ale takoví lidé vlastně zač a co o nich moderní psychologie ví?

Hrozba emoční deprivace

Už za hluboké totality se slavný český psycholog Zdeněk Matějček společně s kolegou Josefem Langmeierem zabýval takzvanými deprivanty, tedy dětmi, jejichž potřeby emoční blízkosti jsou od raného věku neuspokojovány. Obvykle se to týká problematických rodin, v nichž je některý z rodičů nepřítomen či nedokáže dítěti vyjadřovat lásku a pozornost. Jistě, každý má občas slabší chvilky, tady se však bavíme o případech, kdy dítěti dlouhodobě chybí pocity bezpečí, emoční náklonnosti ze strany okolí či respektování jeho individuality. Takový zásah do standardního dětského vývoje má celoživotní důsledky a vede především k problémům s emocemi – takové děti následně ani v dospělosti nedokážou patřičně dávat své pocity najevo, těžko si budují vazby k jiným lidem, bývají často manipulativní, nedůvěřiví a impulzivní. Často se jim mění nálada a výbuchy agrese jsou na denním pořádku.

Pojem „deprivant“ později zpopularizoval hlavně František Koukolík, který s Janou Drtilovou napsal knihu Vzpoura deprivantů, snad nejznámější dílo pojednávající o tomto přehlíženém problému. Z hlediska diagnostiky psychických poruch bývají deprivanti řazeni mezi antisociální poruchy osobnosti. Ta se obecněji projevuje vysokou mírou konfliktnosti a tendencí k překračování sociálních norem. Jak si dokážete představit, nemá tato diagnóza daleko ke zločinnosti, a to především fyzické (násilné) povahy. Takovou poruchou osobnosti se podle Koukolíka vyznačují zhruba tři procenta mužské a jedno procento ženské populace. Deprivanti tvoří v rámci této diagnózy podmnožinu, jež je obvykle lehčího charakteru – emoční deprivace v raném dětství vedla k vývoji narušené osobnosti, avšak obvykle ne až do té míry, že by se jednalo o zcela nepřizpůsobivé jedince neschopné života ve společnosti a v mezích zákonů.

Chyba genů, nebo výchovy?

Nejde však zdaleka jen o vlivy nesprávné výchovy. Britský výzkum z roku 2015 zjistil, že lidé s diagnostikovanou antisociální poruchou osobnosti, kteří mají navíc sourozence bez této poruchy, s nimi sdílejí problémy v rozeznávání emocí. Poruchy osobnosti a s nimi často související poruchy chování tak mohou být důsledkem (mimo jiné) dědičných faktorů, jež jim znesnadňují orientaci v pocitech cizích i svých vlastních. V podobném duchu se vyjádřil i jiný anglický výzkum, publikovaný roku 2012, který naznačil specifické strukturní anomálie v mozcích lidí s antisociální poruchou osobnosti.

Loňská studie z Pensylvánské univerzity však přivedla pozornost zpět k výchově. Nedostatek rodičovské vřelosti, lásky, a naopak přílišná přísnost vůči jednomu ze dvou identických dvojčat se projevila absencí morálního kompasu a empatie – což jsou základní faktory spojované s antisociální poruchou osobnosti. Jednoznačnou odpověď tedy psychologické výzkumy nenabízejí a nelze než se spokojit s vysvětlením, že za vznikem těchto těžko zařaditelných jedinců stojí celá řada faktorů. A jestli se chcete podívat, jak to může vypadat v praxi, dejte šanci Narušiteli systému, který si v tomto ohledu servítky rozhodně nebere.

Text: MS