Kdybychom se potkali s mimozemšťany, jedna z civilizací na 80 procent vymře, předpovídají vědci

Xenomorph není to nejhorší, co by nás mohlo potkat...

Setkání civilizace s izolovanými kmeny má pravidelné katastrofální důsledky.

Idea, že na Zemi stále žijí osamocené skupiny lidí, které jsou na úrovni doby kamenné a nemají ponětí o existenci 7 miliard lidí technologické civilizace, je svým způsobem vzrušující. Jakákoliv snaha kontaktovat tyto lidi však nápadně často končí katastrofou. Problematikou se nově zabývá zpráva statistiků z University of New Mexico.

Podle ní bylo během několika posledních staletí (tedy včetně doby evropské kolonizace) kontaktováno celkem 238 kmenů, které předtím neměly žádný kontakt s moderní civilizací. Průměrné výsledky kontaktů jsou doslova devastující – na 80 % členů kmenů totiž v důsledku navázání spojení vymírá. Nejde přitom o důsledek chyb jednotlivců, ale o systémové selhání zakořeněné v samotné podstatě vytvoření kontaktu.

Nejenom epidemie

Konkrétně nastává masivní vymírání buď ihned při kontaktu, či maximálně s ročním odstupem od okamžiku kontaktu. Za největší pokles mohly obvykle katastrofální epidemie, na něž nejsou členové kmene co do imunity náležitě vybaveni. Například kmen Nukaak Maku, který byl kontaktován v roce 2003, přišel v důsledku epidemie přinesené moderními lidmi o 65 % lidí. Průměrná populace v době kontaktu činí dle studie 245 jedinců na jeden kmen (některé kmeny však měly až kolem 1500 členů), pokud se tedy epidemie naplno projeví například až s odstupem, nemusejí členové expedice paradoxně ani pozorovat velký počet obětí – členů izolovaných kmenů zkrátka není příliš mnoho.

"Naše analýza dramaticky kvantifikuje devastující efekt kolonizace Amazonie. Nejenže kolem 75 % původních obyvatel vymírá, ale i u přeživších máme důkazy o katastrofálním populačním úbytku s mírou úmrtnosti přes 80 %," napsal spoluautor studie Marcus Hamilton v časopise Scientific Reports. Pokud by už některý člen kmene výjimečně odešel do “civilizace”, kulturní šok by přitom byl tak silný, že by se pravděpodobně přimknul k návykovým látkám s rizikem sebevraždy.

Negativní efekt nepomáhají zmírnit ani plody technologické civilizace jako možnost okamžité komunikace či moderní medicína. I pokud by však expedice moderního člověka kmen pouze pozorovala s odstupem či kontaktovala kmen v izolačních oblecích – působící trochu jako mimozemská výprava pozorující domorodou populaci – nemá kmen ještě vyhráno. Kvůli odlehlosti jsou teritoria některých kmenů výborným útočištěm zločinců a místem invaze společností těžících dřevo. Kmen Mamaindé o 50 až 100 členech se stal obětí právě takového masakru.

Nárůst populace, ale za jakou cenu?

Jak se říká, na všem zlém je něco dobré, a platí to tak trochu i tentokrát. Po úvodním propadu populace vlivem infekce nebo války se totiž kmeny, které nejsou zcela vyhubeny, dočkávají naopak výrazné populační exploze, dokonce prý často jedné z největších na světě. Negativní efekt trvá maximálně po dobu první dekády od kontaktu. Jako nejmenší průměrný počet členů kmene, který je nezbytný pro přežití a možnost zpětného nárůstu, identifikovaly statistiky 108 jedinců. Pokud se kmen zmenší ještě více, jeho šance na úplné vyhynutí se rapidně zvyšuje.

Hamiltonova studie je vlastně jenom analýzou dat brazilského sčítání kontaktovaných kmenů a odhadů populačního stavu těchto kmenů před navázáním kontaktu. Neřeší detailní důvody poklesu populace, celkem s jistotou však identifikuje její příčinu – nezodpovědné chování při kontaktování kmenů. V posledních dekádách už naštěstí jihoamerické země často přicházejí se zákony a nařízeními pro ochranu izolovaných kmenů, uplatňování zákazu se však často liší kmen od kmene, a ne vždy má státní moc kapacity na vymáhání práva, zvláště jedná-li se o území daleko od civilizace, kde bude dohled nutně velmi malý.

Fatální výsledek střetu civilizací samozřejmě není nic moc nového. Podobného výsledku se dočkali i původní obyvatelé obou amerických kontinentů po kontaktu s Evropany už v 16. století. Je však překvapivé, že na katastrofální přešlapy, byť v menším měřítku, dochází prakticky dodnes a s železnou pravidelností. I kdyby však existovala mezinárodní politická vůle přijít s jakousi variací “Základní směrnice” zakazující kontakt s izolovanými kmeny, lze si jen obtížně představit, že by zodpovědné instituce disponovaly rozpočtem dostatečným na její vymáhání.

Ladislav Loukota