Kde v těle cítíme úzkost nebo vinu? Tohle máme všichni společné

Kam v tělesném prožívání zařadíte strach nebo úzkost? Zdroj: pixabay.com

Strach, vina, úzkost, deprese, ale také láska, vděk, spokojenost. Všechny tyto emoce pociťujeme v různých částech těla a nedávný výzkum ukázal, že jsme si mnohem podobnější, než bychom čekali.

Emoce zůstávají jedním z těch záhadnějších psychologických fenoménů, a to především pro svou jedinečnost; každý z nás prožívá své vnitřní stavy trochu jinak a je velmi obtížné, ba nemožné si úplně přesně představit, co a jak v danou chvíli cítí jiní lidé. Nejde navíc jen o kvalitu a sílu pocitů, zajímavou otázkou je totiž i to, kde v těle určitou emoci cítíme. Právě na lokalizaci všelijakých pocitů se zaměřil nedávný výzkum – a přišel se zajímavými výsledky.

Společný základ emocí

Neurovědec Lauri Nummenmaa společně s kolegy z finské Univerzity v Turku vytvořil jakousi mapu pocitů, které v našem těle cítíme. Výzkum na tisícovce probandů probíhal tak, že lidé během zakoušení různých pocitů měli zakreslit do obrysů těla místa, kde danou emoci momentálně cítí. Ukázalo se, že ačkoli je emoční zkušenost nepřenositelná, většina z nás prožívá tytéž emoce na velmi podobných částech těla. Jaké to konkrétně jsou?

Vědci rozdělili emoce do sedmi zastřešujících kategorií. Jimi byla kognice (tedy třeba myšlení a rozhodování), vnímání, tělesné stavy jako hlad či žízeň, fyziologické procesy zahrnující spánek a dýchání, projevy nemocí, a nakonec i klinické stavy jako úzkost či deprese. Lokalizace některých z těchto pocitů se přímo nabízí, například hlad v žaludku či žízeň v krku. Jiné už nás zaujmou výrazněji.

Pocity různě po těle

Tak kupříkladu vděk a soudržnost se stejně jako vina a zoufalství odehrávají primárně u srdce, zároveň však i v hlavě a břiše. Seberegulace zase nebyla spojena s rozumnou hlavou, nýbrž i s rukama, jelikož kontrola impulzů často probíhá právě prostřednictvím uvědomění, co v danou chvíli dělají ruce. Ovšem pozor, přesná lokalizace a intenzita totožných emocí se napříč zkoumaným vzorkem lišily, takže nezanedbatelnou individualitu prožitků je stále třeba brát v úvahu.

Podle autorů výzkumu je však nejzásadnějším zjištěním fakt, že dokonce i ty mentální fenomény, jež máme nejvýrazněji spojeny s hlavou a mozkem (jako třeba přemýšlení či vzpomínání), mají odrazy na tělesné úrovni. Různě po těle tedy cítíme i to, co by zdánlivě mělo zůstat jen v naší hlavě. Zdá se, že mysl a tělo jsou tedy neoddělitelnými entitami, které by jedna bez druhé nemohly fungovat; což je minimálně pro filosofy velmi podnětné zjištění.

Text: MS