Kam zmizel Teracruzer - podivný odpalovač amerických jaderných raket?

Ne každá novátorská technologie se prosadí a zapíše do dějin. Mnoho zajímavých technických řešení spíše skončí v zapomnění a čas od času se vynoří jako bizarní vzpomínka na doby minulé. Přesně to platí i pro vozidlo Teracruzer, které svého času sloužilo u strategických jaderných sil Spojených států.

Není mnoho lidí, kteří by někdy slyšeli o společnosti Four Wheel Drive Auto Company nebo znali automobilovou značku FWD. A to se její historie začala psát v prvním desetiletí 20. století. Značku FWD (dnes ji naprostá většina vnímá jako anglickou zkratku spojenou s vozidly s pohonem přední nápravy) si znalci spojují s experimenty s neortodoxními koncepcemi vozidel. Jednou z nich byla i tzv. rolligon. Vozidla této koncepce se vyznačovala podvozky s výkyvnými konzolemi a širokými balónovitými pneumatikami. Šlo o poměrně složitý mechanismus, který se však vyznačoval výjimečnou průchodivosti těžkým terénem, nedělal mu problém ani písek, sníh, bláto i bažinaté oblasti.

Firma FWD takováto vozidla intenzivně testovala v 50. letech a jedním z nich byl i nákladní typ pojmenovaný Teracruzer. Šlo o osmikolový stroj, který byl poháněn leteckým vzduchem chlazeným osmiválcem s protiběžnými písty značky Continental o výkonu 187 kW. Jako palivo sloužil letecký kerosin a sílu motoru přenášela čtyřstupňová převodovka na všechna kola. Přední náprava byla výškově nastavitelná, aby vozidlo dokázalo zdolávat i vyšší překážky, řidič mohl výšku volit za jízdy přímo z kabiny. Stejně tak měl řidič k dispozici volič tlaku vzduchu v pneumatikách. Vyšší tlak se používal při jízdě po silnici, v písečném nebo bažinatém terénu nastavoval nižší tlak.

Pozoruhodnost konstrukce Teracruzeru i jeho schopnosti v těžkém terénu neušly armádním specialistům. Po zkouškách byl vůz zaveden do výzbroje armády pod označením MM1 (Military Model 1), šlo ovšem o tovární označení, vojenskou značku jako jiná armádní vozidla Teracruzer nikdy nedostal. Armádní verze měla odnímatelnou hliníkovou kabinu, aby se vůz vešel do tehdy standardního transportního letounu C-124. Primárně Teracruzery sloužily jako tahače odpalovacích systémů řízených střel s plochou dráhou letu TM-61 Matador a TM-76 Mace. Ty mohly být vybaveny i jadernými hlavicemi. Celkem bylo vyrobeno na 600 Teracruzerů.

Teracruzery nejen že tahaly odpalovací rampy zmiňovaných střel, ale vozily na korbě i nádrže s palivem pro střely a disponovaly i přečerpávacím zařízením, které střely palivem plnilo. Další vozy v sestavě pak sloužily jako podpůrné, například převážely bojové hlavice střel nebo motorové sekce. Není bez zajímavosti, že Teracruzer s vlečenou odpalovací rampou a střelou dosahoval na silnici maximální rychlosti přes 60 km/h.

Poněkud bizarní Teracruzery se objevily i v Evropě, to když byly v 60. letech střely Mace rozmístěny i na německých základnách americké armády. Nicméně originální, ale poněkud neortodoxní vozidla měla své mouchy, kterých se nikdy nezbavila. Především to byl vzduchem chlazený motor Continental, který trpěl značnou poruchovostí, ani systém pohonu konstrukčně složitého podvozku nebyl nejspolehlivější. Když došlo počátkem 70. let k vyřazení střel Mace, neměla už o služby nespolehlivých Teracruzerů armáda zájem. A tak se jich ochotně zbavovala a mnoho jich skončilo u civilních provozovatelů, především jako náklaďáky a nosiče jeřábů. Některé z nich přišly o své poruchové a nehospodárné letecké motory, které nahradily nejrůznější diesely z běžných náklaďáků. Do dnešních dnů se Teracruzerů moc nedochovalo, občas se nějaký objeví na prodej, což je pak lákavá nabídka pro sběratele technických kuriozit.

Foto: US Army