Je očkování zbytečné? Přinášíme rozhovor s kritičkou vakcinace

Hosty Martiny Kociánové v pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 byli opět doktorka Ludmila Eleková, praktická lékařka pro dospělé, která byla zvolena lékařem roku v kategorii praktický lékař a povinnému očkování příliš nefandí. A pan doktor Marek Petráš, který je specialistou v oboru očkování a je předsedou odborného spolku pro očkování.

Martina: Nikdy jsme se neočkovali proti moru, proti choleře a také na tyto nemoci už neumíráme. Někteří takzvaní potírači očkování právě tento jev považují jako důkaz toho, že nás těchto nemocí nezbavilo očkování, ale jakýsi vývoj a zvýšené hygienické opatření, a tak dále stojí za tím, že už na ně neumíráme.

Marek Petráš: Tady je ale samozřejmě zapotřebí velmi pečlivě rozlišovat jednotlivé infekce. V případě tyfu, tam bylo to vymýcení, minimálně v tom evropském prostoru, následkem zlepšení hygieny. Přenašeči nebo zdrojem tady toho tyfu se stávají blechy.

Ludmila Eleková: To je skvrnitý tyfus.

Marek Petráš: No, a tím pádem nebylo zapotřebí žádným způsobem v našem prostředí očkovat. Ale v jiných zemích světa samozřejmě stále tento problém existuje.

Martina: Cholera, mor, spalničky?

Marek Petráš: No, spalničky by bez toho očkování tady…

Ludmila Eleková: Moment, to není pravda. Protože když se podíváte na historické grafy, ten výskyt byl, to byla běžná dětská nemoc, to se vyskytovalo vždycky, prošla si tím většina dětské populace.

Jde o to, kolik jich umíralo. Když se podíváte na ty historické grafy, tak všechny sledované nemoci bez výjimky, to je jedno, jestli se očkovalo, nebo neočkovalo, máte na začátku 20. století někde nahoře v tisících úmrtí a pak to spadne dolů. A teprve, když je to téměř u nuly, tak přichází očkování.

Čili proti spalničkám se začalo očkovat v době, kdy se v rozvinutých zemích na ně už prakticky neumíralo. Spalničky nebyly ani vnímány jako nebezpečná nemoc, protože jinak by se tomu neříkalo běžná dětská nemoc. Běžně se děti i třeba úmyslně nakazily a nikdo nevyšiloval, když to chytil sourozenec nebo někdo blízký.

Marek Petráš: Vycházíte z grafů, které jsem viděl, nevím, jestli jsou to grafy Spojených států, ale kdybychom si vzali ty naše, to jsou data, která jsou od nás. Tady evidentně, když se neočkovalo proti spalničkám, tak ta incidence byla stále vysoká a tam je ta úmrtnost kolem 10, 20, 30 %.

Ludmila Eleková: Počkejte, vy chcete říct, že jedno dítě z deseti v rozvinutých zemích umře na spalničky?

Marek Petráš: Dneska ne, ale tenkrát ano.

Ludmila Eleková: Kdy jako? V 60. letech, když jsme my byli ještě miminka?

Marek Petráš: Než se začalo očkovat...

Ludmila Eleková: To bych se dost divila, protože vím, že celá naše třída měla spalničky, nikdo neumřel. Nevím o žádném úmrtí a znali jsme zhruba řádově stovky dětí. Vy si pamatujete, paní redaktorko, že by vaše maminka vnímala spalničky jako nějakou strašlivou chorobu?

Martina: Ne, opravdu ne.

Ludmila Eleková: Ne. A doktor Buchvald, který napsal knížku Očkování obchod se strachem, to byl německý lékař narozený ve 20. letech, popisuje historku, když mu bylo šest let, tak jeho babička řekne: Ten chlapec půjde do školy. Ještě nedostal spalničky. A aktivně ho nakazili. A já velmi pochybuju o tom, že by ho aktivně nakazili ve 20. letech minulého století chorobou, která by měla 10% úmrtnost. To by nikdo neudělal.

Marek Petráš: Já bych se těch spalniček stále bál.

Martina: Když se ještě pro úplnost vrátím k moru a choleře, vděčíme za jejich vymýcení především zvýšené hygieně?

Ludmila Eleková: Pan doktor má v tomhle pravdu. Samozřejmě kdybychom žili jako ve středověku, budeme mít nemoci jako ve středověku. Když by se tady válely hromady odpadků, běhaly tam krysy, neměli bychom kanalizaci, kadili bychom do nějakých latrín, nemyli si ruce, nekoupali se, neprali si prádlo, tak samozřejmě budeme zavšivený, zablešený a budeme přenášet kdejaké nemoci.

Nebudeme mít veterinární kontrolu potravin. To jsou jasná fakta. Druhá věc je, že my taky pracujeme osm hodin denně, máme dovolenou, chodíme na sluníčko, máme volný čas, jezdíme k moři, máme odbory, máme nemocenskou a máme takovéto věci.

Děti chodí do školy, nikoliv do dolů. Když se díváme na ty historické grafy třeba z druhé poloviny 19. století na Británii, kde byla běžná dětská práce, což se úplně neví, až někdy v roce 1870 se začala v Británii regulovat, tak to je argument proti očkování.

Oni nás tady straší, podívejte se na ta strašlivá čísla, jaké tady budou epidemie. Ale to byly epidemie mezi proletariátem. Žili v jedné chýši, rodina žila s osmi dětmi, nenajedli se dosyta, nešli na slunce, ty děti fáraly do dolů, osmileté děti byly 12 hodin denně v dole.

Já si myslím, že i kdybychom byli proočkovaný skrz naskrz, v těchto podmínkách bychom měli stejnou šanci na přežití jako sněhová koule v pekle. Takže stačí tohle odstranit.

Za ten strmý pokles těch křivek mezi rokem 1900 a řekněme 1930 může odborové hnutí, různé charitativní organizace a různé sociální projekty, které se snažily pozvednout celkovou úroveň obyvatelstva. Plus třeba i veterinární kontrola, protože kdo četl nějakou faktografickou literaturu, to je opravdu hrozné to číst, protože nemáme představu, jak se žilo.

Kdo může hlásit vedlejší následky očkování? Jaká práva mají rodiče? Proč bylo v letech dávných očkování tak neúčinné? Kdo je větším přenašečem nemocí – očkovaní, nebo neočkovaní? Na čem se obě strany názorového spektra jednoznačně shodly? Možná vás to překvapí. Přečtěte si celý rozhovor: