Je důležité, abychom si udrželi rituály, třeba v podobě Vánoc?

Martina Kociánová si v pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 povídala s profesorem filozofie a dějin přírodních věd, spisovatelem Stanislavem Komárkem.

Martina: Náš host je také autorem esejí O lidských duších a společnosti anebo eseje O přírodě, biologii a jiných nepravostech, což se nám do toho dnešního tématu opravdu hodí. Čím jsou Vánoce pro biologa, pro filozofa, ale především pro Stanislava Komárka?

Stanislav Komárek: Zažil jsem Vánoce po smršti 50. let, kdy ještě nebyly vůbec slaveny v televizi, kdy byl malý konzum. Jako malé dítě jsem dostával několik oříšků a červených jablíček, to by dneska většinu dětí příliš neuspokojilo. Zažil jsem konzumní rozpuk, nad kterým bývá zvykem vždycky naříkat.

V současnosti jsem už patery Vánoce trávil meditacemi v temné komoře. K tomu se ta doba kolem slunovratu mimořádně hodí. Asi bych to nevydržel za jarního rozpuku přírody. Je velmi zajímavé se zavřít do plné temnoty a ticha.

Člověk má týden čas na to si v duši uklidit, udělat nový začátek a ten Vánoce, ať už předkřesťanské nebo v křesťanské symbolice, vždycky nějakým způsobem zastupovaly.

Martina: Co nám zbylo z vánočního rituálu? Mění se forma oslav, mění se i jejich obsah, sdělení?

Stanislav Komárek: Správná odpověď je jak komu. Dnešní společnost není homogenní. Řada lidí je prožívá tak jako v 18., 19. století. My jsme si ty vánoční příběhy stejně jako v lidové podobě přeřadili do středoevropského kontextu. Betlémy jsou zasněžené, přicházejí pastýři podobné těm obecním slouhům 18., 19. věku, zpívají jezulátku. Z Vánoc každému zbylo tolik, kolik chtěl.

Ostatně půlnoční mše je nejnavštěvovanější bohoslužba během celého roku. I ti, kdo jinak do kostela příliš nechodí, tak tam většinou přicházejí, což je taky pozoruhodné, proto je ta odpověď nejednoznačná.

Já bych zas tolik nežehral na sklouznutí do konzumu. Ono do konzumu sklouzlo úplně všechno. Výchova dětí, cestování. Přesto na ty staré Vánoce rád vzpomínám, protože to bylo bližší k těm předlohám, jak třeba kreslil Josef Lada.

Martina: Přemýšlel jste nad tím, co přiměje nevěřícího člověka jít o Vánocích na mši? Je to nějaká historická potřeba, je to snaha patřit do určité skupiny, anebo je to tlak společnosti?

Stanislav Komárek: Tlak společnosti je dneska velmi malý. Ono dělení společnosti na věřící a nevěřící je jako dělení na tlusté a hubené. Někteří jedinci se dají zařadit dobře, ale pak je taková veliká, široká šedá zóna těch takzvaných ‚něcistů‘, co jsou přesvědčení, že je něco jiného než to, jak tradičně ateisté líčí svět. Ale neřadí se k žádné pevné náboženské denominaci nebo jsou v tom velmi vlažní. U nás není mimo jihomoravský venkov velký společenský tlak, který by někoho na půlnoční mši nutil.

Martina: Tak proč tam jdeme?

Stanislav Komárek: Je to zajímavá tradice, církevní obřady jsou neobyčejně propracované, člověka do sebe vtahují. Vidíme tam ostrůvek tradice, která se jinde v životě naprosto ztrácí.

Martina: Myslíte si, že tam jdou mimo jiné také v touze po tom skutečném poselství Vánoc, tak jak ho všichni vnímáme? Vánoce bývaly oslavou naděje, lásky, víry v dobro, v lidi a víry v něco, co nás přesahuje. Nechci to zjednodušovat, ale dnes se zdá, že jsou Vánoce v zajetí těch nejnižších hodnot. Znamená to, že se materialistické společnosti podařilo zničit ve většině lidí ty nejvyšší hodnoty a ten chrám, ten rituál připomíná naše chtění a touhu po čistotě?

Stanislav Komárek: Já bych to možná takhle nevyjadřoval. Vždycky se zdůrazňuje, jak je přítomná společnost materialistická. Pravý opak je pravdou. Přítomná společnost na hmotu jako takovou z vysoka kálí.

Proč se nedá oddělit hmota od ducha? Potřebujeme Vánoce, nebo je můžeme nahradit jiným svátkem? Proč je důležité odpustit druhým a především sobě? Co nám může přinést pobyt ve tmě? Přečtěte nebo poslechněte si celý rozhovor