Jak prožívali thajští chlapci celou tragédii? A co je čeká dál?

Stejně jako celý svět, i my sledujeme drama kolem chlapců uvězněných v thajské jeskyni. Pokud však odhlédneme od přímého ohrožení jejich života a rozsáhlých snah záchranářů, můžeme se zaměřit i na psychologické strádání, jež je v takových podmínkách bezesporu muselo potkat. Ačkoli nyní jsou už malí fotbalisté na svobodě, jejich útrapy nejspíš nekončí. Jak se totiž naše mysl dokáže s takovou situací vyrovnat?

Naděje překoná deprivaci

K situaci chlapců se vyjádřil psycholog Marc Wilson z novozélandské University of Wellington. Podle něj jsou na situaci nejhorší ztráta naděje a možná klaustrofobie. Druhá jmenovaná fobie se však u většiny lidí objeví až po 20. roku života, a tak pro chlapce může být velkou výhodou jejich mládí – pravděpodobně totiž dlouhodobý pobyt v uzavřeném prostoru zvládají lépe nežli třeba jejich pětadvacetiletý trenér. Ještě náročnější na psychiku bývá zoufalství a ztráta naděje, že se člověk dočká pomoci. V tomto případě trvalo potápěčům devět dní, než se k chlapcům dostali. To není krátká doba, ale po jejím uplynutí už všichni uvěznění mladíci věděli, že spousta lidí na povrchu usilovně přemýšlí, jak je odtamtud dostat. Což je bezesporu povzbuzující.

Velkým problémem v takových situacích bývá senzorická deprivace. Nedostatek podnětů, ať už vizuálních, či auditivních se může projevovat halucinacemi, depersonalizací (člověk si přestává být jist svou existencí), derealizací (člověk zpochybňuje existenci svého okolí), úzkostí a dalšími projevy. Mezi ty lehčí patří i ztráta ponětí o čase, což se také stalo. Chlapci každopádně ukázali velkou psychickou odolnost, když byli odříznuti od světa a informací celých devět dní.

Vyrovnání se s traumatem

Největší obavu mají odborníci z posttraumatické stresové poruchy. Věk je i v tomto ohledu výhodou, neboť mladá mysl se s náročnou situací obvykle dokáže srovnat lépe nežli ta dospělá; ovšem pozor, každý psycholog jedním dechem dodá, že každý případ je odlišný a těžko najít dva lidi, kteří budou reagovat zcela totožně. Každopádně pokud se na přeživší nesesypou média a nedojde k jevu, jenž kriminologie zná jako sekundární viktimizaci, většina chlapců se snad do několika měsíců plně vzpamatuje. Do té doby nejspíše budou podrážděnější, úzkostnější, více se budou bát o svůj život a budou se snažit předejít rozličným nebezpečím, ale většinou se jedná pouze o krátkodobé stavy.

Přesto je možné, že zhruba u každého pátého přeživšího se příznaky posttraumatické stresové poruchy rozvinou a člověk může následně trpět depresemi, úzkostmi či zvýšeným sklonem k závislostem. O čem se však v médiích tolik nemluví, je posttraumatický růst, který naopak (u psychicky odolných jedinců) směřuje k vývoji osobnosti a pozitivnímu vyrovnání se s traumatickou zkušeností. Není tedy nutné čekat to nejhorší, většina chlapců se z události patrně vzpamatuje a bude žít normální životy; přesto není pochyb o tom, že si takovou zkušenost budou pamatovat až do smrti. Co si z ní však odnesou, ukáže čas.

Text: MS