Jak nám virtuální realita změní svět a psychologii

Mnozí se dnes na helmy virtuální reality a virtuální realitu obecně (VR) dívají jenom jako na novou zábavu pro hráče počítačových her. V reálu je však možné, že hry budou tím zdaleka nejméně zajímavým, co VR v reálu lidstvu nabídne.

Ještě lepší sugesce

Když pomineme psychofarmaka, velká část psychologické a psychiatrické péče se dnes spoléhá na takzvanou expoziční terapii. Popsat ji lze nejsnáze jako postup, při němž je třeba čelit vaším obavám – pokud máte strach z pavouků, musíte se pavoukům cíleně vystavovat. Pro závažné psychiatrické problémy, jako je schizofrenie nebo sebevražedné chování, takový postup samozřejmě nepomůže. Velké části dnešních pacientů, kteří trpí "pouze" na fobické a úzkostné stavy, však může expoziční terapie skutečně zlepšit život.

Musejí se však překonat! Důvod je ukován v naších mozcích. Čím častěji prožíváme nějakou zkušenost, tím snáze si neurony její informaci předávají. Schopnost užitečná při učení je ale i důvodem toho, proč je možné si vypěstovat posttraumatickou poruchu, při níž pacient stále dokola "prožívá své trauma". Naším opičím předkům takový zážitek snad mohl být užitečný, připomínal jim totiž nejspíše minulé rizikové setkání se šavlozubým tygrem. Dnes má však "opakované prožívání" autonehody nebo paniky z pavouka pramalou užitečnost. Kéž bychom se tak mohli naučit nebát se podobných vjemů o něco šetrněji…

Virtuální realita – její budoucnost právě přichází

Právě zde může výrazně napomoct virtuální realita. Mel Slater, odborník na VR prostředí z Barcelonské univerzity, se nedávno na konferenci VR Days Europe pochlubil právě možností využít VR k „osobní transformaci“. Jeho práce je primárně zaměřena na koncept nazvaný „virtuální ztělesnění“, tedy ideu, že náš mozek lze VR prostředím poměrně snadno ošálit a dát mu představu, že jeho nositel je někým jiným v jiném prostředí.

Slate pracuje s konceptem iluze vlastnictví těla, díky němuž můžou vzniknout velmi zajímavé jevy. Když totiž například Slate dal participantům výzkumu kontrolu nad virtuálním tělem Alberta Einsteina, kognitivní výkon účastníků se zvýšil, zejména u lidí s nízkým sebevědomím. Podobných demonstrací byly Slateovy práce plné. V jedné se lidé po VR prožitku za malé dítě začali více identifikovat se svými mladšími ideály, v jiném bylo demonstrováno, že VR může ošálit i více smyslů než jen zrak a sluch. Totéž potvrzují i starší práce.

Například děti s VR helmou na hlavu jsou mnohem tolerantnější k bolesti z injekčního vpichu během očkování, pokud tedy jejich pozornost ve virtuální realitě zaujme něco jiného. VR tak slibuje posunout expoziční terapii, ale i výuku nebo léčbu bolesti – či jejich mnohem ambicióznějších nástupců – na zcela novou úroveň. Vzhledem k epidemii psychologických poruch by domácí využití VR jednou dokonce mohlo být výraznějším důvodem k jejich pořízení než zábavní důvody. Kdy se tak však stane?

Chce to čas

Nutno zmínit, že Slateovy nápady ještě nebyly ověřeny nezávisle. Je klidně možné, že jeho "virtuální ztělesnění" bude na větším vzorku populace podstatně méně impresivním psychologickým nástrojem. Na druhou stranu rozhodně nejde o první a zřejmě ani poslední ukázku, jak diametrálně odlišně může virtuální realita ovlivnit naše těla a mozky – alespoň ve srovnání s jinými médii.

Před pár lety se například objevila práce, v níž si lidé prožili příběh popisující zážitek bezdomovce. Učinili tak ve virtuální realitě, na obrazovce počítače a přečetli si o něm v textové podobě. Po prožitku se nejempatičtěji k bezdomovcům stavěli právě lidé, kteří jeho prožitek viděli ve VR. To slibuje i příslib pro vzdělávání a školství. Nutno rovněž skepticky zauvažovat, zdali krom pozitivního využití VR nenese i potenciální hrozbu. Nebylo by překvapivé, kdyby příští úspěšná propaganda využila právě virtuální reality. Jenom ještě nelze říct jak…

K tomu i onomu však bude nejprve třeba, aby se VR rozšířila mezi významný fragment populace. Kdy na to ale dojde? Průnik VR do našich domovů se může zdát být pomalý, stejně tak je řada uživatelů vůči příslibu virtuální reality náležitě skeptická. Dílem rozhodně právem.

Sedmiletý vývoj

Lze říct, že vzdor sedmiletému vývoji nejnovější virtuální vlny a mnoha helmám na trhu nyní stále čekáme na skutečný VR hit, který by nás „donutil“ si helmy koupit. Na jakýsi VR ekvivalent iPhonu, který odstartuje revoluci pro běžné uživatele… Určitě platí, že nynější VR technologie je lepší než helmy 90. let. Pokud ale nemáte zbytečné desítky tisíc, nejspíše na vás budou obě vlny mít stejný vliv. Tedy žádný. Nicméně VR kurátor Tom Millen však na letošním dokumentárním festivalu Academia Film Olomouc připomněl, že sedmileté okno ještě nemusí být tak pomalé. V některých odvětvích totiž VR smysl zřejmě nachází – právě v kultuře nebo vzdělávání může napomoct podobně jako právě v psychologii. Stávající problémy helem, zejména nevolnost z pohybu, navíc nahrávají spíše alternativnímu užití než k tomu, aby se na helmách daly plynule hrát dnešní hry.

Millen zmínil, že dnešní VR helmy možná budeme ještě nějaký čas potkávat ve veřejném prostoru, tedy právě muzeích a školách, než se sníží cena natolik, aby si je lidé koupili i domů. Připomněl, že i v případě kina vs. televize nebo arkádových herních automatů vs. počítačových her tomu bylo nejinak. Obě technologie se v původně objevily "venku", než si je lidé pozvali k sobě domů.

Stávající náhled na VR helmy a očekávání, že jednoduše "nahradí monitory", je tak dost možná liché. Bylo by to jako očekávat, že počítače stoprocentně nahradí televize nebo televize stoprocentně nahradí rádia. Namísto toho si helmy budou muset vybudovat vlastní pověst, obsah i nižší cenu. Bude však rozhodně zajímavé sledovat, s čím vším VR v průběhu příštích let přijde. Text: Ladislav Loukota