Horor vs. realita: Vraždící panenka Chucky není zcela smyšlená. Skutečná hračka nahání hrůzu už 100 let

Najde se vůbec někdo, kdo nezná vraždící panenku Chuckyho? Legendární film režiséra Toma Hollanda z roku 1988 o hračce s duší sadistického vraha rozhodně patří mezi absolutní hororovou špičku. Chuckyho vražedná hláška „Pojď si hrát“ zlidověla, a film se dokonce dočkal remaku, který však milovníky ďábelské panenky ani trošku neuspokojil.

Většinu fanoušků Dětské hry by ale ani nenapadlo pátrat, jestli jejich oblíbený horor inspirovaly historické události, neboť zápletka většině lidí připadá nerealistická. Jenže opak je pravdou. Tom Holland postavu Chuckyho založil na příběhu slámou vycpaného panáka Roberta, okolo kterého se dodnes dějí nevysvětlitelné věci a lidi, kteří se mu nějak znelíbí, úspěšně terorizuje už víc než stovku let.

Trest služebné za špatné zacházení?

První záznamy o hračce jsou z roku 1903. Tehdy ji dostal její první dětský majitel Robert Eugene Otto k šestým narozeninám. Tady mimochodem režisér Tom Holland svou inspiraci nezapře. I jeho filmový Andy slaví šest let, když Chuckyho dostane. A stejně jako v případě Chuckyho, i tady prý sehrálo svou roli vúdú.

Panáka totiž malému chlapci, přezdívanému Gene, dala rodinná služebná afrického původu, která vúdú údajně praktikovala. Jeho rodičům měl asi už tehdy v hlavě cinkat varovný zvoneček: Se sluhy prý totiž zacházeli příšerně. Služebná panáka navlékla do šatů, které Gene nosíval jako tříletý, a do panáka prý zašila loknu chlapcových vlasů.

Happy 115th Birthday Day to Robert the Doll! Stop by Fort East Martello Museum to tell him in person, but make sure to ask permission before you take his picture! #robertthedoll #keywest #islamorada #marathon #keylargo #thefloridakeys pic.twitter.com/OX23hTXHgK

— Florida Keys History (@keyshistory) October 25, 2019

Gene byl ze svého nového vycpaného kamaráda nadšený. Pojmenoval ho Robert a všude ho s sebou nosil. Zanedlouho o něm začal mluvit, jako by byl živý, a nakonec s ním vedl dlouhé konverzace. V domě se navíc začaly dít podivné věci. Eugenovi rodiče často slyšeli z chlapcova pokoje rány a pláč a nacházeli v něm zničený nábytek, zohavené nebo rozsápané hračky a malého chlapce plačícího v koutě. Když se ho ptali, co se stalo, vždycky odpověděl stejně: „To udělal Robert.“

Mohl Robert za náhlou smrt Eugenovy tety?

Tohle všechno by se dalo vysvětlit tím, že Eugene trpěl nějakou duševní poruchou a jeho nezdravý vztah k Robertovi mohl být součástí jeho problémů. Jenže chlapec nebyl jediný, komu připadalo, že se hračka pohybuje. Rodina i návštěvníci domu měli nejednou pocit, že se hračka pohnula, mrkla nebo se usmála. Sousedé prohlašovali, že ji viděli se pohybovat od jednoho okna ke druhému. Rodinní hosté v domě slyšeli uprostřed noci kroky a zvláštní zvuky. Z Geneova pokoje nejednou vycházel děsivý nářek, po kterém rodiče vtrhli do pokoje a našli Roberta u chlapce na posteli. Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by si jasně nepamatovali, že když od spícího Eugena odcházeli, byl Robert na opačném konci pokoje.

Didn’t ask permission #RobertTheDoll pic.twitter.com/XzOygWVZNv

— Gore Hor (@GoreHorCom) May 22, 2018

Hračka byla natolik děsivá a oplývající špatnou pověstí, že si jednou Eugenova teta poručila, aby ji po dobu její návštěvy odstěhovali na půdu. Ještě té samé noci ve spánku náhle zemřela.

Robert stále děsí

Gene nakonec vyrostl, odstěhoval se a stal se z něj malíř. Jeho podivný vztah s Robertem tím ale neskončil. Hračka sice zůstala u rodičů, po jejich smrti ale Robert dům zdědil. Jakmile v něm svého starého vycpaného kamaráda našel, rychle se vrátil ke starým zvykům. K velké nelibosti své ženy Anne například trval na tom, aby s nimi Robert seděl u večeře.

I Anne často slyšela kroky a dětský smích. Eugenovi sice důsledně přikazovala, aby Roberta zavíral v pokoji, Robert odtamtud ale „unikal“ a objevoval se na různých místech v domě.

Went to the house where #robertthedoll lived @JimmyRGeorge thought you might get a kick out of it pic.twitter.com/TGPSRlMHeu

— Deborah (@mischief89) July 12, 2017

Po Eugenově smrti v roce 1974 dům koupila mladá rodina, která ho přestavěla na penzion. Roberta, kterého našla na půdě, dala nová majitelka Myrtle Reuterová své desetileté dceři. Výsledkem bylo, že dívka začala trpět nočními děsy, prohlašovala, že Robert ožívá a chce ji zabít a její hračky záhadně přicházely o jednu končetinu za druhou. Když jednoho dne Myrtle našla rodinného psa uškrceného na elektrickém kabelu, zamkla Roberta do truhly, kterou strčila zpět na půdu.

Hosté penzionu si ale stěžovali na příšerné zvuky, které se z půdy linuly, a tak byl Robert roku 1994 věnován muzeu East Martello na Floridě, kde je dodnes.

Budování děsivého mýtu

Jestli si ale myslíte, že tím Robertův děsivý příběh skončil, ošklivě se pletete. Nejenže v jeho přítomnosti špatně fungují elektronické přístroje, návštěvníci muzea si před ním musejí prý dávat pozor i na jazyk. Pokud totiž mluví o Robertovi nebo jeho prvním majiteli neuctivě nebo si třeba jen udělají snímek, aniž by ho požádali o svolení, začnou se jim prý dít samé hrozné věci. Do muzea proto chodí zhruba tři dopisy denně, ve kterých se lidé panákovi omlouvají za své chování a prosí ho, aby svou kletbu stáhl.

Zaměstnanci muzea si sice taky stěžují, že se jim Robert ve výloze pohybuje a občas od něj slýchají divné zvuky. Otázkou ovšem je, jestli jim to lze věřit. Robert je totiž jednou z oblíbených zastávek zájezdu po amerických strašidelných památkách a artefaktech, a proto je v zájmu muzea, aby Robertovu děsivou pověst udržovalo naživu.

Odkaz na obrázkovou licenci.