Geneticky modifikované děti jsou nevyhnutelné, vědci k nim udělali první velký krok!

Na prosincové konferenci genetiků ve Washingtonu D.C. bylo rušno. Událost svolaná částečně kvůli překotným pokrokům s revolučním genovým editorem CRISPR/Cas9, částečně i kvůli čínskému letnímu oznámení o vlastnění geneticky upravených embryií řešila řadu negativních i pozitivních dopadů této nové metody úpravy DNA. Tou nejzásadnější změnou však bylo povolení úpravy lidské DNA – avšak stále ještě pod podmínkou, že modifikace nebude mít za následek narození dítěte.

Zákazy a povolení

Doporučení konference je svého druhu nasycením vlka tak, aby koza zůstala celá – zásadnímu argumentu kritiků genové editace, totiž vytvoření "nového druhu člověka" na klinické bázi, je tím vyhověno. Zároveň však mají vědci stále možnosti zkoumat a editovat lidský genom. Největší pozornost v odborných kruzích vyvolalo svolení k editaci změn, které by byly dědičné. Bát se příchodu univerzálně geniálních nadlidí však nemusíme, i kdyby nějací zlosynové výzkum uplatnili v praxi: současné metody editace genomu nejsou s to vylepšit "univerzální" lidské kvality, jako jsou smysly či inteligence. Co ale zřejmě bude v dohledné budoucnosti několika dekád klinicky možné, je eliminace dědičných a degenerativních nemocí.

"Talenty" nebo inteligence jsou totiž často spíše souhrou řady další vlivů včetně kooperace genů (které je složitější a riskantnější upravovat ve vyšším počtu) a především výchovy. Stejně jako nelze očekávat, že dítě vychované opicemi vyroste v kvantového fyzika, nelze k takové kariéře ani předurčit čistě jeho genovou výbavou. Je to mimochodem i jeden z argumentů, proč se zřejmě nikdy nedočkáme budoucnosti jako ze satirického filmu Idiokracie – míra chytrosti je dědičná jenom asi z 50 %, přístup ke vzdělání a výchova jsou tak víc než jen pomyslný jazýček na vahách.

Přestože se vizionáři shodují, že po několika desítkách let aplikované editace genomu snad bude možné vtisknout lidem i komplexnější talenty a vyšší kognitivní funkce, momentálně CRISPR/Cas9 dovoluje nanejvýše vyloučení chorob. A i podle doporučení washingtonské konference jsou klinické testy vyloučeny – alespoň prozatím, než bude známo více údajů z experimentů. Existuje ale i řada těch, podle kterých je takový cíl příliš málo. Podle řady proponentů máme nejen možnost, ale naopak přímo morální povinnost vůči příštím generacím přijít s modifikováním genomu co nejrychleji. V praxi totiž leží obrovská možnost zmínit nebo eliminovat utrpení milionů lidských bytostí skrze vyloučení genetických vad i talentových nevýhod.

Druhá strana mince

Na modifikaci genomu se mezi kritiky nahlíží jako na zásah do přírody. Jedná se o jakési prodloužení věčného biblického argumentu o marné snaze člověka vyrovnat se Bohu. Zastánci to však vidí opačně – nepraktikovat modifikaci genomu je totéž, jako porušovat Hippokratovu přísahu. Máme totiž v rukou nástroj, který výhledově zachrání miliony životů, ať už dětí, které by jinak v případě detekce degenerativní nemoci žily podprůměrný život (popřípadě by došlo k interrupci plodu), ale i produktivních členů společnosti, které v jisté fázi jejich života postihne Alzheimerova či Parkinsonova nemoc, popřípadě rakovina a tisíce dalších chorob. Naše DNA, ač dílo přírody, rozhodně není a nebude bezchybné dílo, protože přírodě nejde o férovost.

Dalším argumentem oponentů je třídní problém – tedy zdali modifikacemi nevytvoříme určitou třídu "nadlidí", kteří budou zvládat všechny úkoly bezchybně a vyloučí zbytek do podřízeného stavu. Tento argument lze ale rovněž vnímat z druhé strany – modifikace by mohly zajistit, že naopak dostanou svou šanci lidé znevýhodnění absencí talentu, genetickými nemocemi a dalšími typy problémů. Podle oxfordské bioetničky Julian Savulescu se příliš obáváme jednoho špatného scénáře a tím paradoxně ignorujeme jiný špatný scénář. "Ačkoliv se mnozí bojí vzniku genetické supertřídy, měli bychom se rovněž zajímat o ty, kteří si vytáhli krátkou genovou sirku," píše Savulescu. Je jistě zdravé nastavit modifikacím do cesty určité mantinely, morálka a etika je však přirozenému výběru cizí – jedná se až o lidský konstrukt.

Nakonec ale právě přirozený výběr nikoliv mezi jednotlivci, ale organizacemi a státy bude pravděpodobně stát i za vznikem modifikací v budoucnu. I pokud totiž budoucí etické normy zakážou většině států a korporací planety úpravu embryí skutečné další generace lidí, historie indikuje, že se vždy najdou rebelové, kteří nařízení budou ignorovat. Úvodní příklad Číny k tomu naznačuje, že nemusí jít nutně o malé skupiny, ale klidně přímo o supervelmoc. Podobně jako u robotiky či zbrojní technologie jednoduše není možné pokrok postavit do ilegality a předpokládat, že se tím celý problém vyřeší. Budoucnost je zkrátka tady a nelze před ní strkat hlavu do písku.

Ladislav Loukota