František Nedvěd nabízel za normalizace únik od reality. Rekordní koncert na Strahově byl neskutečný risk

Když jste chtěli v 70. nebo 80. letech v socialistickém Československu chodit na koncerty, dost často vám z povolených žánrů zbývalo country, trampské písně nebo v lepším případě folk. Mnohé písně z té doby zlidověly a neobejde se bez nich žádný táborový oheň. Broukají si je padesátníci i školáci, ovšem každý z jiného důvodu.

Zatímco těm prvním připomínají zoufalá léta, kdy se nesmělo cestovat a vidět naživo zahraniční nebo české zakázané kapely a interprety bylo téměř nemožné, pro ty druhé jsou jednoduché texty a chytlavé melodie alternativou k moderním hitům třeba od Xindla X, jež se k táboráku tak nějak nehodí.

Hudební dilema

Komunistický režim do jisté míry country a trampské písně toleroval (u folku už to bylo složitější) a i díky tomu se na country scéně postupně objevilo množství kapel a interpretů. Byli mezi nimi i bratři František a Jan Nedvědovi z trampského kraje v okolí Sázavy. K jejich nezapomenutelným hitům patří Růže z papíru, Stánky, Tulácký ráno, Na kameni kámen nebo Frankie Dlouhán.

Mladší z bratrské dvojice František Nedvěd (1947-2021) chtěl hrát big beat v době, kdy se to zrovna nenosilo a možná i proto kytarista a zpěvák se svým bratrem Janem založili trampskou hudební skupinu Toronto. Orientace na country, folk nebo trampské písně ale v 70. letech přestala stačit. Pokud jste chtěli s tímto zdánlivě nekonfliktním zaměřením vystupovat, museli jste zamést jakékoliv stopy prozrazující inspiraci „prohnilým Západem“. A název kapely byl pochopitelně na prvním místě.

Přiznejte se, že po téhle písni se vám chce sbalit si „usárnu“ nebo „tele“ a vyrazit do skal:

Jak přejmenovat kapelu

V roce 1972 se už tvrdé jádro komunistů cítilo natolik silné, že mohlo začít efektivně utahovat normalizační šrouby. František Nedvěd a jeho skupina Toronto se tak těsně před koncertem v Lucerně museli rozhodnout, pod jakým názvem vystoupí. Skupina se sice jmenovala podle oblíbené trampské osady Toronto založené na pravém břehu Sázavy už v roce 1929, soudruhy „na kultuře“ ale tehdy mnohem víc dráždil odkaz na nejlidnatější město Kanady.

V sázce bylo nejen aktuální vystoupení v Lucerně, ale existence kapely vůbec. Doslova pět minut před vystoupením se tak bratři Nedvědovi rozhodli svou skupinu přejmenovat na více česky znějící Brontosaury.

Bratři Nedvědovi ostatně nebyli jediní, kdo v té době podobné dilema řešili. Další příklad za všechny poskytli oblíbení Rangers, kteří v roce 1970 prodali milion desek. „Proč se těch šest sympatických chlapců jmenuje jako američtí zabijáci ve Vietnamu?“, ptal se o rok později jeden hudební recenzent a průšvih byl na světě. Pragokoncert pak na základě shody názvu s elitní americkou jednotkou přinutil partu v čele s Miroslavem Řihoškem a Milanem Dufkem skupinu přejmenovat a na scénu vstoupili Plavci.

Frankie Dlouhán v podání bratrů Nedvědů:

Brontosaurus a Spirituál Kvintet

Název Brontosauři, který Nedvědové pohotově vymysleli, se ale zdál být nekonfliktním jen na první pohled. O dva roky později shodou okolností vzniklo stejnojmenné hnutí, které pod heslem „Brontosaurus to nepřežil, protože přerostl své možnosti“ postupně vytvořilo alternativu k oficiální pionýrské organizaci. Ekologickou notu komunisté jako vždy podcenili, takže v 80. letech už trojúhelníkové nášivky s roztomilým brontosaurem nosily na ramenou tisíce dětí i dospělých.

Kapela Brontosauři působila s přestávkami v letech 1972–92 a kytara i hlas Františka Nedvěda byly její nedílnou součástí. Nešlo ale jen o Brontosaury nebo vystoupení ve dvojici s bratrem Janem. Další proslulost si František získal díky Spirituál Kvintetu, v němž paralelně účinkoval i se svým bratrem od zájezdu původního Toronta a „Spirituálů“ do Belgie v roce 1975. Texty písní tady sice byly často v angličtině, na rozdíl od jiných skupin ale bylo Spirituál Kvintet těžké zakázat – jeho hlavním repertoárem byly černošské spirituály vyjadřující touhu otroků po svobodě.

Jedním z nejslavnějších spirituálů ze slavné éry spolupráce Františka Nedvěda a Spirituál Kvintetu je Kocábka:

Vstupenka na Strahov

K padesátým narozeninám si Jan Nedvěd nadělil společně s o rok mladším Františkem koncert na Strahově. Když stadion s největší rozlohou na světě zvládli se svou show vyprodat Rolling Stones nebo Pink Floyd, proč ne české country a trampské duo. A riskantní tah se vyplatil – 21. června 1996 si přišlo na Strahov poslechnout bratry Nedvědovy víc než 60 000 lidí.

Atmosféru strahovského koncertu bratří Nedvědů si můžete vychutnat tady:

František Nedvěd trpěl rakovinou plic, přesto měl velké plány. Od roku 2013 vystupoval samostatně nebo se skupinou Tiebreak, případně se synem Vojtou. Dva měsíce před svou smrtí poskytl CNN Prima NEWS velmi otevřený rozhovor, v němž se svěřil se svým tajným přáním – s bratrem Janem, s nímž několik let nemluvil, chtěl zopakovat jejich nejslavnější koncert na Strahově. K tomu už, bohužel, nedojde...