Franklinův gambit. Proč se slavný státník rozhodoval špatně?

Jak se rozhodoval Benjamin Franklin? Zdroj: Wikipedie Commons/Benjamin West

Rozhodování je velkým tématem už mnoho století. Zajímavý názor na něj měl i slavný Benjamin Franklin, ovšem jeho pojetí v praxi tak úplně nefunguje. Jak to?

Ačkoli žil až v 18. století, můžeme Benjamina Franklina bez rozpaků považovat za renesančního člověka. Záběr jeho zájmu byl tak široký, že vedle publikační činnosti, hluboké lásky k šachům, přírodovědných objevů i podpory vzdělanosti položil základní kameny tehdy mladé americké kultury a demokracie. V jednom ze svých dopisů také představil techniku, jež později dosáhla velkého ohlasu pod názvem Franklinův gambit. V čem spočívá a co si z ní můžeme odnést dnes?

Logický gambit

Technika má pomoci s rozhodováním a na první pohled je stejně jednoduchá jako účinná. Když se rozhodujete o nějakém problému, máte si dopřát několik dnů k tomu, abyste sepsali všechny výhody a nevýhody takového rozhodnutí. Následně zhodnotíte jejich váhu, tedy o jak silný argument se vlastně jedná. Později se objevily variace i s číselným hodnocením, takto exaktně však Franklin svůj nápad neformuloval. No, a jakmile na obou stranách (tedy pro i proti) najdete stejně silný argument, oba je vyškrtnete. Takto pokračujete tak dlouho, dokud nezůstanou argumenty jen na jedné straně, a ta by tedy měla být ta správná. Zdá se, že to dává smysl, že? Problém je, že lidská psychika takto vůbec nefunguje.

Skutečné rozhodování

Jak říká oblíbený psycholog a behaviorální ekonom Dan Ariely, lidé jsou předvídatelně iracionální; lze se vlastně spolehnout na to, že nejsme tak rozumné a přesně uvažující bytosti, jak nás chce vidět třeba klasická ekonomie. Obvykle se pocitově přimkneme k nějaké možnosti a následně hledáme důvody, aby nám toto rozhodnutí přišlo rozumné. Tomuto procesu se v psychologii říká racionalizace, tedy zpětné odůvodnění chování, které z rozumových pohnutek nevyšlo. Takoví už prostě jsme.

Ale neztrácejme naději, situace není kritická. Nemá smysl podléhat pesimismu, že se nám stejně nepodaří rozhodnout dobře. Ideální by bylo, kdybychom si svou situaci uvědomili a dokázali ji přijmout: jsme prostě chybující lidské bytosti. Nikdy nebudeme mít všechny informace potřebné k tomu, abychom se rozhodli dokonale, bez možnosti chyby. Ale to ani není potřeba. Stačí, když se zvládneme ze svých špatných minulých rozhodnutí poučit, něco si z nich odnést. Každá taková zkušenost pomáhá o trochu zlepšit všechna naše rozhodnutí v budoucnu. A to vůbec není málo, že?

Text: MS