Existuje vůbec pokrok? A zažíváme ho ještě? Odpovídá novinář Jan Petránek

Martina Kociánová si do pořadu Kupředu do minulosti pozvala muže, který toho nejen hodně přečetl a nastudoval, ale hlavně mnoho zažil. Hostem byl český novinář, komentátor, literát a jak on sám o sobě říká, starý rozhlasák Jan Petránek.

Martina: Pokládáte si otázku, co se to stalo se světem, anebo už jste toho tolik viděl a zažil, že vás jen tak něco nevyděsí?

Jan Petránek: Já si myslím, že je to jako když plavete na loďce a začínají peřeje. Vždycky to tak bylo, záleží na tom, jaká je zrovna loďka, na které sedíte a jak velké jsou ty peřeje.

Líbil se mi vždycky Frédéric Joliot-Curie, to byl skvělý chlap. On aby znemožnil Němcům výzkum, který by vedl k atomové bombě, tak se čtyřiceti litry těžké vody, která k tomu je nutná, na poslední chvíli ve tmě na malé bárce utekl do Anglie, a tudíž tu těžkou vodu německým nukleárním fyzikům nenechal. A on říkal: „Co to je za míru jeden rok? Snad jedna generace, to už by se dalo něco hodnotit. Ale jeden rok, to je takové, jako když prostě pánbůh luskne prsty“.

Takže ten jeden rok zpátky, to já neberu.

Martina: Jako osmiletý jste zažil německou okupaci, jako čtrnáctiletý konec války a v sedmnácti takzvaný vítězný únor a nástup komunismu. O dvacet let později Pražské jaro, nádech svobody, i to, co to pro vás pak znamenalo po okupaci spřátelenými armádami tehdejší Varšavské smlouvy. Pak pro vás následovala léta disentu a rok 89. To už člověka jen tak něco neobalamutí. Pojďme trochu srovnávat. Co vám ta dnešní atmosféra ve společnosti připomíná nejvíce?

Jan Petránek: Rmoutí mě doba Václava Havla, který opravdu státnickému řemeslu nerozuměl. Byl to dobrý filozof, byl to dobrý dramatik, ale v okamžiku, kdy měl někdo dělat především ekonomickou státní koncepci, tak to nechal na Klausovi.

V knížce Bohové revoluce říká autor, anglický teolog 19. až 20. století, že když už je stará situace společensky neúnosná, tak se společnost rozpadá, ale v ten okamžik se objeví rétor, filozof, tak jako Robespierre za Francouzské revoluce. Ten má nádherné myšlenky, hýří bratrstvím, láskou, pravdou a nevím čím vším. A za jeho zády se rozkrade, co se dá, protože tuto atmosféru nadšení, že přichází nová doba, využijí šibalové. A samozřejmě, že česká kotlina na to za Klausova režimu doplatila tou šílenou privatizací, kdy se hlavně pospíchalo. Nad jakýmikoliv právními normami se zhaslo a rozkradlo, co se dalo. Jak to teďka chcete vrátit? Dvě, tři další generace to budou muset napravovat.

John Grey napsal Eseje proti pokroku a dalším iluzím, kde říká, že pokrok je iluze. Když jsem tu knížku dočetl, tak mě zavolali z televize a řekli: „Nechcete natočit nějaký vzkaz takříkajíc přes televizní obrazovku?“ A já jsem řekl: „Ale ano, ale bude to vzkaz, který je, že stojím na ramenou literárního velikána Greye, který mluví o tom, že pokrok je iluze.“

Od začátku, kdy se člověk stal člověkem, kouká toho druhého praštit po hlavě, sebrat mu to, ukrást mu manželku, ukrást mu kořist jako lev lvovi, když chytne antilopu. A tak je to i dodneška.

Způsob, jakým se mučili zajatci před 5000 lety a jak se to dělá teďka, když se sekají hlavy v Sýrii anebo v Saúdské Arábii, je stejný. V Saúdské Arábii máte dvě popravy mečem během jednoho týdne.

Pokrok bude, až lidské srdce bude lidštější. Všechno ostatní je technický vývoj. Lidské srdce musí ještě hodně, hodně tlouci, aby se dotlouklo k něčemu, čemu se dá říct pokrok.

V čem tkví páteř národa a máme ji zlomenou? Je Evropská unie špatně vystavěná, protože jejím základem je komerční princip? Proč nemá Evropa společně chráněné hranice? Čím vrcholní politici EU zrazují Evropu? Přečtěte si celý rozhovor: