Efekt Mony Lisy vysvětlen: Proč se některé obrazy dívají přímo na nás

Tenhle děsivý, ale zároveň fascinující zážitek zná snad každý, kdo se občas vypraví na prohlídku zámku či galerie s obrazy. Leckdy jsou portréty historických postav namalované natolik znepokojivým způsobem, že máme pocit, jako by se na nás figura z obrazu neustále dívala: Kamkoli se pohneme, nakreslené oči nás upřeně sledují. Jak je to možné? Nejedná se o žádnou magii století dávno minulých, nýbrž o prosté mistrovství v daném řemesle.

Fascinující vnímání

Přestože se jedná i o zlověstný námět hororových filmů, věda má na tento fenomén odpověď. Výzkumníci z americké Ohio University už v roce 2004 přišli s rozumným vysvětlením. V prvé řadě je nutné, aby se namalovaná (či vyfotografovaná) postava dívala přímo dopředu, tedy aby její duhovka byla nakreslena právě uprostřed oka. Následně začínají úřadovat naše percepční mechanismy.

Evolučně je pro nás totiž pohled do očí velmi důležitý. Vyhledáváme ho, abychom z něj vyluštili informace týkající se emočního rozpoložení druhého člověka. Pokud se tedy díváme z úhlu na portrét přímo dopředu směřujících očí, naše vnímání má tendenci provést korekci úhlu a navázat oční kontakt. K tomu je nutné, aby úhel pohledu namalované postavy nebyl větší než 5 stupňů, což je opravdu minimální odchylka od přesného středu. Je-li tato podmínka splněna, tak ať se na obraz díváme z jakéhokoli úhlu, referenční body informující nás o blízkých i vzdálených objektech (čili koutky očí a další orientační body obličeje) pro nás zůstávají na stejných místech. V praxi se tedy v podstatě jedná o optickou iluzi.

Falešná Mona Lisa

Za zmínku stojí, že je tento fenomén také znám jako efekt Mony Lisy podle nejslavnějšího obrazu Leonarda da Vinciho. Je paradoxní, že přitom právě Mona Lisa nesplňuje klíčovou podmínku pro dosažení efektu, jež je po ní pojmenován! Pohled tajemné krásky totiž směřuje 14,4 stupňů doprava, nevejde se tak do vědci vytyčeného rozsahu – a opravdu, pokud od obrazu trochu poodstoupíte, zjistíte, že její pohled směřuje trochu mimo ten váš.

Pohlížení na obrazy zachycující reálné postavy či věci je pro naši mysl obecně docela oříšek. Jak řekl profesor psychologie James Todd, který stál i za zmíněným průkopnickým výzkumem, sledování obrazů má určité unikátní percepční aspekty: Na jednu stranu totiž zachycený objekt vnímáme jako něco známého z trojdimenzionálního prostoru, zároveň si však uvědomujeme, že samotná malba je prostě jen dvoudimenzionálním povrchem. Tyto dva odlišné módy vnímání musí náš mozek zpracovávat zároveň, proto také tento fenomén fascinoval myslitele dlouhá staletí. Nyní tedy víme, jak tento jev funguje – a také jak ho docílit v běžném životě.