Dukla nebyla jediná. Za série důlních neštěstí komunisté rozdávali tresty smrti

Důl Doubrava 1949 – 24 mrtvých. Důl Antonín Zápotocký 1951 – 8 mrtvých. Důl Barbora 1951 – 14 mrtvých. Důl Dukla 1961 – 108 mrtvých. Kdo za to mohl? Byla tato neštěstí dílem náhody, neschopného vedení nebo státu? Tuto otázku si klade scénář dvoudílného dokumentu Černé zlato, který natočili Jakub Režný a Bára Kopecká.

Tehdejší komunistický režim o vinících nepochyboval – za většinou důlních neštěstí stáli škůdci a sabotéři. Přitom únorový převrat v roce 1948 přinesl do hornictví v Československu zcela nový jev, a to ideologickou věrnost. Podle historika Jana Kalouse to v praxi to znamenalo, že lidé považovaní za odborníky ze svých funkcí v hornictví odcházeli a byli nahrazováni dělnickými kádry. Ideologii musela podle historika Martina Jemelky ustoupit například bezpečnost práce, respekt k hornické práci jako takové i respekt ke geologickým podmínkám, které ji podmiňují. Vše bylo podřízeno plnění norem.

Srážka s režimem

Jejich neplnění pak znamenalo pro vedení dolu nebezpečí srážky s režimem – a k té došlo podle historika Jemelky poměrně rychle. Přelom 40. a 50. let poznamenala hned tři velká důlní neštěstí – při prvním z nich v roce 1949 na dole Doubrava zahynulo při výbuchu metanu 19 horníků a v dole poté zůstala i pětičlenná četa záchranářů. Počet obětí se tak vyšplhal na 24. O dva roky později, 3. července 1951, začalo na dole Antonín Zápotocký hořet. Při požáru a následných explozích zde zahynulo osm horníků, vzpomíná v dokumentu pamětník Radim Petráš.

Před koncem téhož roku se v tragédii změnila lokalizace požáru uhlí na dole Barbora. Horníci včas vyfárali, ale 18. prosince 1951 těsně před dokončením hrází, které měly požár izolovat, vybuchl nahromaděný metan. Na místě zahynulo 14 záchranářů. Do záchranných prací v tu dobu mluvili kromě odborníků i straničtí funkcionáři včetně tehdejšího ministra paliv.

Proces s důlními techniky

„Komunistický režim se tehdy rozhodl svalit vinu za důlní neštěstí na jednotlivé odborníky a tím odvést pozornost od skutečné příčiny tragédií,“vysvětluje v komentáři scénárista a spolurežisér dokumentu Černé zlato Jakub Režný. Krátce po skončení záchranných prací na dole Barbora tak byl zatčen Václav Žalud, přednosta Revírního báňského úřadu v Ostravě, který v těchto kritických letech řídil většinu záchranných prací a dlouhodobě upozorňoval na porušování bezpečnostních předpisů. Spolu s ním si Státní bezpečnost přišla pro dalších 14 techniků. Byla to doba monstrprocesů dirigovaných Stalinem – jen měsíc před tím nechal prezident Klement Gottwald zatknout dosavadního generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského.

„V případě důlních techniků a odborníků si komunisté vymysleli protistátní centrum řízené bývalými zakuklenými sociálními demokraty a národními socialisty, kteří chtěli poškozovat úsilí pracujícího lidu,“ popisuje málo známé souvislosti Jakub Režný. Státní bezpečnost zatčené mučila nedostatkem spánku a dalšími psychologickými metodami a nutila je učit se nazpaměť předem připravené výpovědi, které svědčily proti nim. Václav Žalud byl odsouzen k trestu smrti, stejně jako jeho další kolega inženýr. Dále padla dvě doživotí a několik dlouholetých trestů vězení. Majetek všech obviněných propadl státu.

Inženýři za mřížemi

Podle dokumentu Černé zlato se za zmírnění trestů udělených v hornickém procesu u prezidenta republiky přimlouvali horníci z několika šachet Ostravsko-karvinského revíru i básník Petr Bezruč. Gottwald ale žádostem nevyhověl.

Přesto na smrt odsouzení inženýři nakonec nebyli popraveni, ale ani propuštěni. V každodenním očekávání smrti strávili dlouhé měsíce ve věznicích. Po smrti J. V. Stalina a vzápětí také Klementa Gottwalda v březnu 1953 se začala měnit politická situace a všem odsouzeným byly tresty zmírněny.

Václavu Žaludovi odvolací soud v roce 1954 změnil trest smrti na 22 let vězení. Byl přesunut do vězení v Opavě, kde spolu s dalšími uvězněnými techniky za mřížemi pracoval na vývoji technických novinek pro báňský průmysl. Podle dokumentu Černé zlato byl propuštěn na konci roku 1958 s tím, že musí zaplatit výlohy za pobyt ve vězení. To se rovnalo ročnímu příjmu celé rodiny.

Tragédie dolu Dukla

Přestože se politické poměry počátkem 60. let pomalu uvolňovaly, v hospodářství se nic nezměnilo. Stále byl kladen důraz na těžký průmysl a nároky na těžbu uhlí byly obrovské. Tragické nehody se opakovaly.

Důl Dukla byl chloubou Ostravsko-karvinského revíru – právě tady se měl zavádět pětidenní pracovní týden, což ještě zvýšilo tlak na výkon. Vedení dolu spěchalo se zahájením těžby v 11. sloji a právě tady se 7. července 1961 odehrála tragédie, která si vyžádala 108 hornických životů. Hlavním inženýrem na dole Dukla byl Alfons Petráš, který se účastnil už likvidace důlního neštěstí na dole Barbora v roce 1951 a byl poté v procesu s báňskými techniky odsouzen ke čtyřem letům vězení.

Přišel další soud a další proces. Hlavními viníky odsouzenými za tragédii byli dispečer, který celou situaci podcenil, a inženýr, který na začátku neštěstí opustil areál dolu. První dostal čtyři roky vězení, druhý pak 3,5 roku. Inženýr Petráš, který byl v době neštěstí na dovolené, dostal podmínku za porušování bezpečnostních předpisů.

Život na houpačce

Kolem roku 1965 začínalo být podle historika Martina Jemelky zřejmé, že absolutní podřízenost československé ekonomiky výrobě železa a oceli a těžbě uhlí je pro stát krajně nevýhodná a ekonomická reforma Oty Šika dokonce počítala s uzavřením nerentabilních dolů. V roce 1968 se havíři začali domáhat kompetentnějších vedoucích, na dole Dukla se stal ředitelem inženýr Petráš. To se ale změnilo po okupaci a následné normalizaci. „Ještě v roce 1969 dostal Řád Práce za vyřešení nových technologií v oblasti dobývání mocných slojí, v roce 1971 ale byl sesazen a přesunut na pozici důlního technika,“ vzpomíná v dokumentu Černé zlato na přelomové momenty jeho syn Radim Petráš.

Následující 70. a 80. léta se pak nesla v duchu postupného útlumu těžby černého uhlí spolu s tím, jak se hledaly alternativní zdroje energie. Jedním z důvodů, proč se od uhlí začalo ustupovat, byly dopady těžby na životní prostředí a zdraví lidí.

Důl Barbora se zapsal do historie důlních neštěstí ještě v roce 1990, když zde 18. října došlo k výbuchu metanu. Při explozi zahynulo 30 horníků a šlo tak o největší důlní neštěstí u nás po listopadové revoluci.

Dukla 61

Jakub Režný pracoval nejenom na dvoudílném dokumentu Černé zlato, ale také na filmu Dukla 61, který postihuje okolnosti tragédie na dole Dukla. V rozhovoru pro Český rozhlas ale Režný uvedl, že filmový příběh je na rozdíl od dokumentu Černé zlato smyšlený. „Kdybychom to udělali tak, jak se to stalo, tak by to nebylo dramatické a pro diváky zajímavé,“ řekl Režný Českému rozhlasu.

Mohli jste minout: Desítky hrobů zmizely v kráteru. Část hřbitova se kvůli dolování propadla do země