Domy na konci světa: Proč si někdo zvolí bydlení bez lidí?

Vždyť se jako lidstvo snažíme po tisíciletí zvelebovat svůj životní prostor, vytvářet pravidla a udržovat technologický pokrok, aby se nám ve společnosti druhých lidí žilo co nejlépe. Tak proč to někomu nestačí?

V posledních letech se v anglofonních zemích rozšiřuje slovní spojení „off the grid“, což znamená „bez připojení“ či „mimo síť“. Bývají takto označovány domy, které jsou zcela soběstačné, nepotřebují tedy napojení na inženýrské sítě či jinou infrastrukturu. Díky tomu se dají postavit kdekoli, a to i v odlehlých místech mimo civilizaci. Jejich konstrukce navíc obvykle umožňuje i přesun, není nutné se tedy vázat k jednomu konkrétnímu místu. Vedle ekologičnosti skýtá takové bydlení řadu výhod pro ty, kteří za každou cenu chtějí shodit okovy civilizace.

Novou dokumentární sérii Domy na konci světa sledujte každou neděli večer na Prima ZOOM.

Nezávislost a cestování

Spisovatel Nick Rosen o tomto fenoménu napsal knihu a zdůraznil, že v zásadě není možné se natrvalo zbavit všech napojení na společnost. Různá bydlení a životní styly umožňují částečnou nezávislost, ale i když se člověk uchýlí do soběstačného stavení, přesto se musí v určitých intervalech vracet do společnosti a využívat dopravních, obchodních či bankovních služeb.

Snaha žít co nejekologičtěji je však podle Rosena hlavním důvodem k tomuto stylu života: „Mnohem více si člověk uvědomuje přítomnost slunce a větru, neboť je potřebuje k napájení svého bydlení.“ Podle jeho odhadů přitom soběstačné bydlení spotřebuje zhruba pětinu energie oproti tradičním, povětšinou až zbytečně velkým americkým rodinným domům. Jedná se tak o zajímavé propojení minulosti a budoucnosti – a to v přítomnosti. „Éra čtyřiceti akrů a muly byla nahrazena érou půl akru, laptopem a solárním panelem,“ trefně srovnal Rosen rozdíly mezi potřebami minulosti a současného světa.

Digitální nomádství

Ještě před rokem a půl bychom navíc psali o fenoménu digitálního nomádství. Tak bývá označován životní styl, při němž člověk hodně cestuje (často po exotických destinacích), a díky existenci internetu a dostupných technologií zároveň i pracuje. Spousta lidí může mít svůj pracovní stůl kompletně zabalený v notebooku – a není vázána na jedno konkrétní místo. Práce na dálku a poznávání cizích krajin může jít ruku v ruce, a naplňovat tak ideály mileniálů ohledně nezávislého a svobodného života.

Trvající globální pandemie však pravděpodobně z digitálního nomádství učiní nový standard – více než rok plný karantén a omezení se projevil zdokonalením komunikačních možností, které technologie nabízejí; a spousta pracovníků nejspíš nebude ochotna se vrátit do kanceláře a odsedět si v ní vymezenou pracovní dobu. Očekávání jsou taková, že počet nomádů se zvýší, s čímž se budou muset smířit nejen zaměstnavatelé, ale změna se dotkne i realitního trhu: Proč bydlet v paneláku nedaleko kanceláře, když mohu tutéž práci dělat i z pláže na druhém konci světa?

Podstatné důvody

Ale zpět k samotářskému způsobu života. Dalšími důvody k jeho volbě mohou být finance a také strach. Nižší ekonomické nároky umožňuje třeba život v karavanu na levně koupené půdě či veřejně dostupných místech, ruku v ruce s ekologičností jdou i nižší náklady na spotřebu energií. Řada lidí ve Spojených státech se z těchto důvodů uchyluje k životu v komunitě: Náklady jsou nižší, sdílení informací i zdrojů efektivnější. Ukazuje se, že romantický ideál osamělého života bez společnosti druhých lidí je pro většinu z nás jen těžko naplnitelný. Poustevníci paradoxně beztak leckdy končí v jakýchsi kmenových pospolitostech s domluvenou dělbou práce, na nichž celá naše civilizace vyrostla.

Opomenout však nelze ani strach o vlastní bezpečí v nepřehledném velkoměstském prostředí či nedůvěru ve státní instituce – oboje se následně projevuje touhou utéct od podezřelými lidmi zaplevelených metropolí do nezkažené (a skutečně v lecčem čitelnější) přírody.

Nejedná se přitom o nic nového. Napříč dějinami novověku narážíme na množství vlivných náboženských a filozofických konceptů, podle nichž je lepší se druhým lidem vyhnout: Od kalvinistického učení, že člověk je zrozen z hříchu a nemůže se z něj vymanit, přes Hobbesovu přirozenou válkou všech proti všem a nutnou existenci státu jako regulačního mechanismu až po Sartrův existencialismus, v němž peklo jsou ti druzí.

Tři milovníci přírody

Francouzský malíř Paul Gauguin žil ve druhé polovině 19. století a stal se klíčovým představitelem pozdního impresionismu. Už jako malý strávil několik let v Peru a cestování do exotických krajin ho provázelo celý život. Většinu poslední dekády svého života strávil na ostrově Tahiti, který považoval za nezkažený ráj. V rodné Francii opakovaně získal peníze na klidný život v prostředí nedotčeném civilizací. Omamné půvaby přírody i místních žen nakonec daly vzniknout i několika jeho klíčovým dílům.

Americký filozof Henry David Thoreau varoval před zhoubným vlivem civilizace už v polovině 19. století. Jeho neshody s většinou společnosti vedly k tomu, že si postavil malý domek na pozemku svého přítele a mentora Ralpha Waldo Emersona. Na základě několika let strávených v úzkém kontaktu s přírodou napsal slavné dílo Walden, pojmenované podle nedalekého rybníka. Thoreau nechtěl utéct od lidí, spíše se přiblížit přírodě, přesto jeho odkaz dává dodnes najevo, že navzdory kultuře a mnohým fascinujícím výdobytkům si civilizace vybírá větší daň, než je leckdo z nás ochoten zaplatit.

Jméno Christopher McCandless možná neznáte, ale jedná se o amerického dobrodruha, jenž se stal předobrazem knihy a filmu Útěk do divočiny. Po dokončení studií na začátku 90. let se McCandless rozhodl projet stopem velkou část Severní Ameriky a na jaře 1992 skončil svou pouť na Aljašce. Tam chtěl žít zcela soběstačně nedaleko známé důlní stezky, ale sympatický nápad skončil tragicky a mladík byl po mnoha měsících nalezen mrtev, pravděpodobně v důsledku hladu.

Že se nejedná jen o zpovykaný zámořský fenomén, o tom svědčí třeba nedávný bestseller Aleše Palána s názvem Raději zešílet v divočině. Palán v něm zpovídal osm samotářů a samotářek, kteří se rozhodli žít mimo civilizaci kdesi na Šumavě.

Celý článek a mnoho dalších témat včetně velkého rozhovoru s Martou Kubišovou najdete v podzimním vydání časopisu Prima ZOOM.