Dobré, či špatné? Myšlení Abrahama Lincolna je inspirativní i dnes

Abraham Lincoln dodnes platí za zřejmě nejpopulárnějšího amerického prezidenta. V zámoří se kolem tohoto politika vybudoval jistý kult osobnosti, který stále inspiruje miliony Američanů. I věhlasný Steven Spielberg o něm před pár lety natočil mohutný životopisný film. Málokterá osobnost veřejného života je považována za tak významný morální kompas jako právě „Čestný Abe“. Ani jeho smýšlení však nebylo tak hrdinské, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Černá, bílá a jejich rozdíly

„Nejsem a ani jsem nikdy nebyl nakloněn sociální a politické rovnosti bílé a černé rasy. Také mě nenapadlo z černochů učinit legální voliče či jim dovolit, aby zastávali významné úřady nebo vstupovali do manželství s bělochy. Navíc se i nebojím říct, že mezi bílou a černou rasou jsou fyzické rozdíly, které podle mě navěky znemožní, aby tyto rasy žily na stejné úrovni. A tudíž jedna z nich musí být nadřazená a druhá podřazená a já jsem jednoznačně pro to, aby nadřazená pozice příslušela bílé rase.“

Ano, jakkoli to zní z dnešního pohledu neuvěřitelně, toto jsou (volně přeložená) slova budoucího prezidenta Lincolna z roku 1858. Současně s tím je nutno připomenout, že problematika otrokářství byla pro Lincolna vždy až podružná, větší důraz kladl na zachování jednotných Spojených států amerických. Kroky vedoucí k osvobození afroamerického obyvatelstva z područí otrokářů byly tedy především politicky motivované. Znamená to však, že bychom se měli na politický idol dívat jinak?

Původně neměl v plánu zrušit otrokářství v jižanských státech, pouze chtěl zamezit jeho rozšiřování do nově kolonizovaných oblastí na západě země; zastával tedy názor, který se nelíbil ani radikálním abolicionistům na straně severních států, ani otrokářským kapacitám na jihu. Lincoln se tudíž zjevně ocitl mezi mlýnskými kameny a jeho kompromisní pohled mezi znepřátelenými stranami jen těžko nacházel podporovatele.

Abraham Lincoln – dobrý, nebo špatný?

Novinář Anthony Galli přišel se zajímavým hodnocením Lincolnovy mentality, jež je do značné míry inspirativní pro nás všechny. Lincoln se totiž podle něj dokázal orientovat v diplomaticky složité pozici kousek před masou ostatních politiků a významných osobností, jež udávali dobové názorové trendy. Politik si totiž nemůže dovolit říkat komplexní pravdu, kterou by jeho voliči nedokázali (či nechtěli) akceptovat; taková může být úloha filosofů. Politici však musejí dokázat balancovat na hraně dobové morálky, což se Lincolnovi zjevně dařilo, a nabízet svému elektorátu témata, jež upoutají pozornost a zároveň jsou podle daného člověka správná.

Tato morálka je přitom značně vrtkavá a nestálá. Výše zmíněný výrok by dnes byl nepřípustný snad i pro zastánce krajně pravicové politiky, jenže před půldruhým stoletím se v zámoří jednalo o zcela standardní pohled na věc. Kdo ví, jak se v budoucnu vyvine pohled na témata, jež považujeme za ožehavá v dnešní době? Historické názory a činy bychom tedy měli hodnotit spíše optikou dané doby nežli té naší. Takové uvědomění nutí k pokoře, neboť všeobecně přijímaná morálka se zjevně proměňuje; co bylo dříve zcela běžné, je dnes nemyslitelné – a naopak.

Text: MS