Cukr nás zabíjí. A jeho výrobci to vědí. Proč se nic nezmění?!
O omezení cukru mluvíme zejména při redukčních dietách, diagnostikované cukrovce nebo při dalším otravném vrtání zubu. Předsevzetí máme, vždyť víme, že nám přece škodí.
Možná o něm ale nevíme všechno. Nevíme přesně, v jakých průmyslově vyráběných potravinách se nachází, v čem dalším tělu neprospívá a jak moc se přeměna přírodní cukrové řepy v nabělenou kostku podepíše na našem zdraví.
V pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 si o hořké pravdě o sladkém cukru povídala Martina Kociánová s MUDr. Josefem Jonášem, původně primářem psychiatrického oddělení, který se jako první u nás začal zabývat celostní medicínou, a Ing. Jiřím Kuchařem.
Martina: Pánové pro někoho, kdo je přesvědčen, že cukr dodává energii a vyživuje mozek, může být čtení této knihy poněkud šokem. Jak je to tedy s cukrem? Dodává energii, vyživuje mozek?
Josef Jonáš: To je skutečně pravda, protože člověk je tvor elektrický, jede na elektřinu a ta se vyrábí v každé buňce. Mozek vyrábí elektřiny hodně. Jestliže v těle nejsou elektrické potenciály, tak je člověk mrtvý.
Tyto potenciály se vyrábějí z cukru a kyslíku a to znamená, že mozek se ani na chvíli nesmí bez cukru ocitnout. Ale samozřejmě záleží na tom, jak ten cukr pro svoji energii získává.
Martina: Vy poukazujete na to, že bílý cukr je viníkem obrovské řady problémů. Od akné, zubního kazu, cukrovky, ztučnění jater, infarktu myokardu, gynekologických potíží, osteoporózy až po nádorová onemocnění a mozková poškození včetně chronického nedostatku vitamínů a stopových prvků. Je to tak?
Jiří Kuchař: Knížku jsme začali psát před dvěma lety, kdy jsem si v německém týdeníku Der Spiegel přečetl články o cukrové lobby. V knížce jsme se zaměřili na věci, které nebyly v Čechách publikované a o kterých se, nevím proč, nepíše.
Martina: Co je ten nejdůležitější argument, na který jste při svém studiu narazili? Co by přimělo posluchače zvednout obočí a začít pozorně poslouchat?
Jiří Kuchař: Když si vezmeme cukrovou řepu nebo cukrovou třtinu, která vyroste na plantážích, tak to samo o sobě je přírodnina, která je velmi dobrá. Cukrová řepa je z jedné party s červenou řepou. Jedli ji indiáni celá staletí. Ale problém je ten okultní proces, který nastává okamžikem, kdy vyroste na poli a končí proměnou v kostku cukru.
Denaturace naprosto zbaví kostku cukru přírodní podstaty. To, k čemu jsme se dobrali, je, že cukr jako by si bral z našeho těla to, o co byl připravený.
Martina: Pravidelně se vlivem cukru na zdraví člověka zabývá i Světová zdravotnická organizace i Institut medicíny a od těch jsem se dočetla, že ani jedna studie neprokázala přímou souvislost mezi vážnými chorobami a přímou konzumací cukrů. Většinou se přiklánějí k tomu, že to souvisí s našimi stravovacími návyky. Na druhou stranu články badatelů z univerzity v Utahu mluví o tom, že i malé množství rafinovaného cukru má za následek vyšší úmrtnost třeba u myších samiček. Kdo má pravdu?
Jiří Kuchař: My jsme uvedli chronologii, jak cukr postupně penetroval do našeho jídelníčku. Končí to rokem 2003, kdy WHO chtěla vydat mezinárodně platné doporučení, aby denní příjem kalorií neobsahoval víc jak 10 % získaných z cukru.
V cukrovarnických svazech a u výrobců sladkých limonád se zvedla obrovská vlna odporu a došlo to tak daleko, že WHO nakonec tlaku podlehla a vydala pouze doporučení denní příjem cukru snížit.
Proč WHO podlehla tlaku? Co jednoznačně prokázal Michiganský experiment? Co udělá přílišná konzumace s dětským organismem? Co se s vaším tělem děje v okamžiku, kdy si pořádně osladíte život?
Přečtěte si celý rozhovor ZDE.