Čím rychlejší, tím lepší? Jak se ve filmu mění tempo

Sedmé umění, tedy film, má za sebou něco málo přes 120 let vývoje. Můžeme sledovat, jak se kinematografie od prvních obrazů proměnila až k současným trhákům s rozpočtem v řádu stovek milionů dolarů. Přestože se ze zajímavého technologického pokroku stal byznys netušených rozměrů, při sledování uměleckého rozměru nalezneme určité tendence, které přetrvaly mnoho desítek let.

Vyprávění a tempo

Jednou z nich je narace, tedy vyprávění. Příběhová struktura se totiž za poslední století proměnila pouze lehce, u většiny děl zůstává rozložení děje do úvodu, komplikace, vývoje zápletky a vyvrcholení. V této složce se film mohl opřít třeba o literaturu, která podobné rozdělení využívá historicky mnohem déle. V čem však můžeme pozorovat velmi výrazné změny, je rychlost filmového střihu.

Psycholog z newyorské Cornellovy univerzity s příznačným jménem James Cutting se dlouhodobě zabývá filmovým střihem, tempem a tím, jak proměny v této oblasti ovlivňují lidskou psychiku. Ve svých výzkumech nasbíral spoustu dat především o vývoji hollywoodského filmu, a tak se na některá jeho zjištění můžeme podívat; týkají se nás, i když si toho ani nejsme vědomi.

Udržet pozornost za každou cenu!

Z Cuttingových studií, zahrnujících analýzy stovek filmů napříč různými časovými obdobími, vyplývá, že divácká pozornost dlouhodobě klesá. Ať už to přičteme jakýmkoli jevům, trend posledních osmdesáti let je jednoznačný – délka záběrů se neustále zkracuje. Zatímco v první polovině minulého století trval záběr v hollywoodském filmu průměrně před deset sekund, dnes jsme na nějakých dvou a půl.

Kratší záběry pomáhají udržet pozornost diváka, ovšem také stojí nemalou energii; při každé změně záběru se musíme znovu zorientovat v prostoru, a tak celovečerní film složený pouze z několikasekundových záběrů by byl tak únavný, až bychom ho skoro ani nedokázali dokoukat. Ideálem se proto jeví kompromis, nabízející akční střih v napínavějších sekvencích, jež jsou střídány oddychovějšími pasážemi s poklidnějšími a delšími záběry. Taková díla nás dokáží nejlépe vtáhnout a všimněte si, že nejoblíbenější kousky dokáží právě takové rozložení dodržet.

Pohyb znamená život

A u pozornosti ještě zůstaneme. S ní totiž souvisí i pohyb, kterého postupem let (ano, hádáte správně) také přibylo. Aniž bychom si to obvykle uvědomovali, naše tělo fyziologicky reaguje na pohyb, evolučně totiž může značit nebezpečí či obecně něco zajímavějšího než stacionární obraz. I zde je možné překročit určitou hranici, při níž se sledování stává nesnesitelné; důkazem jsou například pulzující a dynamicky se měnící scény z nočních klubů, které divákovy smysly po chvilce značně vyčerpají. A zrovna v těchto scénách se vyskytuje i poslední prvek, o kterém Cutting často hovoří, a to proměny světla.

Obecně totiž lze říci, že v současných filmech je mnohem více tmy, čímž jejich tvůrci lépe kontrolují, kam se budeme dívat. Takže namísto toho, abychom očima těkali po monitoru či plátně, filmaři nám předvyberou místa, kam se máme dívat jednoduše pomocí toho, že velkou část obrazu ukryjí do temnoty. Chytré, že? Film jako médium i druh umění se neustále vyvíjí a společně s ním i my jako diváci…

Text: MS