Co o vás prozradí vaše chůze? Psychologové se jí zabývají už téměř 100 let

Dokážete z chůze poznat charakter člověka či některé jeho důležité vlastnosti? Taková otázka zní hodně nevědecky a zdánlivě směřuje k pochybnému zevšeobecňování, které má do seriózních výzkumů hodně daleko. Ovšem ne nezbytně – vědci se chůzí skutečně zabývali a v průběhu dekád přinesli řadu zajímavých výsledků, díky nimž se o sobě můžeme leccos dozvědět.

Vidíme a chápeme

V polovině 30. let v jednom z prvních výzkumů svého druhu natočil německý psycholog Werner Wolff pětici mužů a trojici žen, aniž by si toho byli vědomi. V rámci jakéhosi úkolu na sobě měli celotělový overal, aby chůze o to více vynikla a nebyla překryta jinými faktory ovlivňujícími hodnocení druhých. Následná hodnocení těchto nahrávek ukázala, že lidé pouze na základě chůze dokážou druhé poměrně rychle zaškatulkovat. Pokud má někdo zdánlivě sebejistou a rozmáchlou chůzi, ostatní si okamžitě myslí, že se snaží udělat výrazný dojem, možná zakrývající jeho skutečnou nejistotu.

Wolffův experiment neposkytl odpověď na otázku, nakolik jsou tyto odhady pravdivé, ale ukázal, že jednak se podobná tvrzení vycházející z pouhých několika sekund chůze rozhodně nezdráháme dělat, a navíc také že jsme v těchto soudech poměrně konzistentní – jedná se pravděpodobně o kulturně podmíněné chápání neverbálních signálů, které v našich zeměpisných šířkách s velkou přesností sdílíme.

Psychologie s chůzí tápe

Posuňme se na konec 80. let, kdy američtí psychologové definovali dva obecné způsoby chůze, do nichž se údajně vejde naprostá většina populace. Mladistvější styl spočívá ve větším množství kroků, výraznějším pohupování boků a pohybech rukou, zatímco starší styl je charakteristický lehkým náklonem dopředu, větší ztuhlostí a pomalostí. Názvy těchto stylů chůze přitom nekorelují se samotným věkem, takže i mladý člověk může mít z tohoto pohledu typ chůze starého člověka.

Novější studie tyto závěry zkoušela zpřesnit. První typ popsala jako expanzivní a volnější, spojený s extraverzí, vřelostí, důvěryhodností a dobrodružnou povahou; druhý, pomalejší typ zase prý souvisí s emoční stabilitou. Přestože takové rozložení osobnostních vlastností zní logicky, tak v samotném výzkumu se překvapivě nepotvrdilo – to znamená, že nelze říct, že by tyto rysy byly skutečně spojeny se způsobem chůze, a to navzdory tomu, že máme sklon o nich takto uvažovat. Takže pozor na podléhání těmto falešným dojmům!

Nebezpečí na každém kroku

Několik výzkumů z posledních dvou dekád však prokázalo, že někteří z nás jsou v odhadování lidského nitra z chůze skutečně velmi dobří – a bohužel pro většinu z nás se jedná o psychopaty. Kratší krok, menší pohyb rukou či pomalejší tempo – to jsou projevy chůze, které prý dávají najevo zranitelnost. Kupříkladu vězni se zřejmými psychopatickými rysy osobnosti jsou v rozpoznávání těchto prvků chůze excelentní, leckteří si to ve výzkumu z roku 2013 i zcela uvědomovali. Šance, že si jako oběť nějakého násilného činu následně vyberou právě člověka s tímto typem chůze, se radikálně zvyšuje.

Nabízí se proto otázka, jestli se svým přirozeným typem chůze můžeme něco udělat. Odpověď bohužel příliš optimistická není – samozřejmě si můžete rychleji vykračovat delšími kroky a více se rozmachovat rukama (což třeba ženy pociťující nebezpečí v neznámém prostředí leckdy dělají), je však údajně patrné, že se nejedná o váš přirozený styl, takže se nejspíš nepodaří obelhat ty, od nichž hrozí skutečné nebezpečí. Lepší je tedy zůstat věrný svému přirozenému styl a nesnažit se ho za každou cenu změnit. V nebezpečných situacích je lepší si pomoci jinými způsoby a v naprosté většině času není takováto přetvářka nutná ani smysluplná.