Charneyho zpráva předpověděla klimatickou krizi už v roce 1979

Klimatická změna, klimatická krize, globální oteplování. Tahle klíčová slova vídáme v posledních letech na každém kroku, přitom se však o kdovíjakou novinku nejedná. Do širšího povědomí začal tato témata uvádět třeba americký prezidentský kandidát Al Gore, který na přelomu milénia prohrál volby s Georgem Bushem mladším. Mediální pokrytí každého detailu ze života Grety Thunberg je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu zájmu, jehož se klimatická situace v posledních letech dočkala. Kořeny jsou však mnohem hlubší.

Předvídání budoucnosti?

Už během 19. století se vědci začali zabývat proměnami naší planety, tehdy ovšem nebyly možnosti výzkumu těchto globálních jevů zdaleka tak pokročilé – a navíc tehdy měli lidé také mnohem přítomnější problémy v podobě válek, vznikajících národních států a formování moderní podoby světa. Jenže od konce 19. století se průběžně objevovaly studie, vrstvící množství poznatků o celosvětové klimatické situaci. I přes některé dílčí objevy však za největší pozornost stojí jedna studie z konce 70. let.

Jule Charney a jeho kolegové z prestižní univerzity MIT (Massachusettský technologický institut) si vytyčili ambiciózní cíl spočívající ve shrnutí dosavadních informací o skleníkových plynech a o tom, kterak ovlivňují budoucnost celosvětového klimatu. Použili k tomu tehdy nejmodernější počítačové modely s názvem Global Circulation Models (GCM).

Nepoučitelní

Takzvaná Charneyho zpráva byla nakonec publikována v roce 1979 a stala se základem moderního uvažování o klimatických změnách. Mezi jejími závěry se totiž psalo, že zvyšování koncentrace oxidu uhličitého povede k oteplení o 2–3,5 °C, což do značné míry koresponduje s modernějšími výpočty (ty však bývají ještě o něco pesimističtější). Zároveň nepochybuje o nebezpečí skleníkového efektu, přestože se tento termín tehdy ještě příliš nepoužíval. Charneyho tým byl tedy proročtější, než by si možná sám přál.

Za zajímavost přitom stojí, že už roku 1896 padly v textu švédského fyzika a chemika Svanteho Arrhenia zmínky o očekávatelném oteplení o několik stupňů Celsia při zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře; a naopak že snížení množství oxidu uhličitého na polovinu by dlouhodobě stačilo k další době ledové. Je tudíž fascinující, že přestože vědecká obec už před více než sto lety chápala citlivost světového klimatu a jeho náchylnost ke změnám, dospěli jsme do stavu, jenž lze bez přehánění označit za krizi. Varovné signály holt někdy nestačí...

Text: MS