Českým lékařem na misi v Afghánistánu a na Haiti. Jaké to je?

S chirurgem a traumatologem v jedné osobě Tomášem Šebkem jsem se poprvé setkala na TEDxPrague v květnu 2013. Jeho vystoupení mě nadchlo a poprosila jsem ho o kontakt. O pár měsíců později mi denně, celých šest týdnů, do mailu chodily autentické příběhy z odvrácené strany bojiště. Tak dlouho totiž trvala Šebkova lékařská mise v Afghánistánu. V prosinci 2013 mu vyšla kniha Mise Haiti: 5 měsíců s Lékaři bez hranic.

Na mise do bojem nebo přírodní katastrofou zasažených zemí jezdíte opakovaně. Jaké to bylo poprvé – opustit perfektně vybavenou nemocnici, rodinu, přátele… Nebál jste se, že se nemusíte vrátit?

Mně to všechno docházelo až během příletu na místo. Co na začátku vypadalo jako dobrodružný pionýrský tábor, se brzy jevilo jinak, ale protože je práce s Lékaři bez hranic tak intenzivní, nebyl na stesk a přemýšlení čas, muselo se pracovat. Nebezpečí jsem si prostě nepřipouštěl – ostatně není větší, než kdybych v Praze přebíhal magistrálu.

Dostávat vaše maily s příběhy a fotodokumentací bylo jako sledovat privátní reality show z exotického lékařského prostředí nebo napínavou detektivku. Co vás vedlo k psaní „deníku-blogu“?

Právě ony prvky reality show. Zpočátku strohé maily „dobře jsem dojel“ se na žádost přátel z mailing listu měnily na vyprávění o prostředí, holkách, zvycích, pacientech… lidi si sami vlastně řekli, co chtějí číst. Já jsem byl jen „zapisovatel“.

Z nemocnice jste se vracíval až pozdě v noci, přesto jsme měli vaše texty ráno ve schránce…

Hrozně mě na tom bavilo, že to baví lidi na druhé straně, a cítil jsem závazek, že jim musím příběh „dovyprávět“. Na druhou stranu jsem si někdy teprve při zapisování uvědomil, že jsem jako lékař udělal chybu, a ráno ji běžel napravit. Mailem jsem dostával i odborné rady od kolegů, hrozně mi to pomáhalo.

Proč vaše příběhy chodí lidem mailem? Nepoužíváte sociální sítě?

Bezpečnostní situace země jinou formu sdílení ani nepřipouštěla. Nemohl jsem si dovolit ohrozit nikoho z kolegů nebo celý projekt. Byla to sice trochu „zastaralá“ metoda, ale kupodivu velmi životaschopná. Stala se takovou soukromou sociální sítí, jak ukazuje například tato příhoda: z Haiti jsem posílal asi tisícovku mailů a po návratu mě v nemocnici oslovila jedna babička: „Já vás znám! U nás v Roztokách je kadeřnictví a tam máme všechny vaše dopisy i s fotkama vytištěný…“ Veřejně vyšly texty na idnes.cz nebo mediciman.cz až dodatečně.

Plánujete odjet na další misi?

Vždycky se snažím jet znovu na stejné místo, abych viděl, jak se projekt vyvíjí – jestli práce, kterou jsme jako tým začali, zdárně pokračuje. Vracel jsem se na Haiti, stejně tak se chci vrátit i do Afghánistánu. Příští jaro mám tedy rezervované pro misi.

Z vaší mise na Haiti vyšla úspěšná kniha. Plánujete ji vydat také z afghánských „zápisků“?

Můj celý život se skládá z náhod – nic neplánuju a věci se prostě dějí. A také mám asi hrozné štěstí. Afghánské blogy zaujaly místní pobočku Lékařů bez hranic natolik, že zainvestovala do anglického překladu a v Británii se to tak líbilo, že si to sami upravili do té nejlepší britské angličtiny se všemi slangovými výrazy a všechny příběhy pověsili na blog Lékařů bez hranic – vím minimálně o tom, že to visí v Irsku a Británii. A jeden z příběhů, který právě teď v německé verzi objíždí Německo a spolu s výstavou „lékařů“ přibližuje naši práci na misích a život v utečeneckých táborech, je můj příběh z Afgánistánu. Vlastně je to teď tak dobře přeložené, že by se z toho rovnou dala sestavit kniha, ale nejspíš opět čekám na náhodu, která mi pomůže to zrealizovat.

S Tomášem Šebkem se můžete setkat osobně: 21. 6. 2014 v divadle Hybernia na konferenci TEDxPrague. Pokud jej potkáte o přestávce, požádejte jej o kontakt. Možná vám brzy přijdou napínavé příběhy do mailu.

Plánujete si koupit vstupenku na TEDxPrague, jejíž součástí je celodenní catering, zábavný doprovodný program a večerní koncert legendární undergroundové kapely The Plastic People of the Universe? Tak si pospěšte, lístky jsou v prodeji pouze do pátku 13. 6.!